Komu slouží veřejný prostor? Zažité nebezpečí na Kloboučnické

Studentky a studenti sociologie z pražské Fakulty sociálních věd UK se na podzim 2025 vydali do terénu zkoumat, jak místní nahlížejí na problematiku dopravy a bezpečnosti ve svých ulicích. V rámci terénního výzkumu provádělo studentstvo rozhovory na několika vytipovaných problémových pražských lokalitách. Jejich výstupy, které vzešly z terénních rozhovorů, přinášejí důležitý vhled do každodenní reality pražského veřejného prostoru. Nyní je tak zveřejňujeme na webu AutoMatu.

Zkoumat křižovatku u zastávky Kloboučnická v pražských Nuslích jsme se v pětičlenném týmu vydali na podzim roku 2025. Naším záměrem bylo provést rozhovory s místními o bezpečnosti tohoto místa, ale i o tom, jak tento městský prostor vypadá. Kolemjdoucích jsme se ptali na to, kdy a jak se zde pohybují, jak bezpečně se cítí a zároveň, jak křižovatku vnímají. Se dvěma místními jsme se poté sešli a o tématu pohovořili déle. Zajímala nás tedy hlavně zkušenost lidí, kteří se na této křižovatce dennodenně pohybují – to, jak vnímají vlastní bezpečnost, jak se na křižovatce chovají nebo komu podle nich křižovatka patří.

Představení lokality

Rušná křižovatka uprostřed obytné zóny. Hlasité zvuky aut, autobusů i tramvají, uspěchaní chodci, kteří se musejí rozhlížet na všechny strany před tím, než se odváží vstoupit na jeden z mála přechodů, nebo silnici přeběhnou mimo něj. Zhruba takto na nás okolí zastávky Kloboučnická při naší první návštěvě zapůsobilo. Zároveň jsme si však všímali prostoru mezi silnicemi a chodníky – travnatých ploch, které sice nevypadaly příliš udržovaně, ale signalizovaly pro nás potenciál přeměny na místo pro trávení času. Jistými změnami totiž křižovatka v posledních letech prošla. Ty souvisely zejména s rekonstrukcí ulice Nuselská, v letech 2016–2019. Zaslepením ulice zde vzniklo menší parkoviště a nový chodník, který sice částečně zlepšil situaci pro chodce, ale na druhou stranu zkomplikoval dopravu, co se týká odbočování do ulice Kloboučnická. Zároveň zde vznikly nové přechody, které byly následně zvýrazněny. Přesto však mohou být pro chodce nebezpečné. Jedním z nich je například přechod na začátku ulice K Podjezdu, který nám jako problematický popisovali i místní, jelikož se nachází přímo u odbočky z Nuselské a řidiči je často přehlížen. Co se pozitivních změn týká, byla například v roce 2022 rekonstruována samotná zastávka Kloboučnická, kde byly zároveň přidány lavičky. Zpestřit a zpříjemnit tento prostor měla i výsadba květnaté louky v roce 2022. Z těchto změn je patrné, že se nejedná o místo ponechané ladem, a právě proto nás zajímalo, jak je místní vnímají, jak bezpečně si zde nyní připadají, případně co by sami změnili.

Jak je tedy prostor vnímán místními, se kterými jsme hovořili? Jak se na něm pohybují, jak se mu musí přizpůsobovat a jaké změny v místě navrhují?

Absurdita, zažité nebezpečí

Nad pěším pohybem ve městě většinou příliš nepřemýšlíme. Zastavíme se u přechodu, rozhlédneme se, navážeme oční kontakt s řidičem a čekáme, zda nás pustí. Přestože má chodec formálně přednost, chováme se, jako bychom ji neměli. Předpoklad, že primárním aktérem prostoru jsou auta a chodec se jim musí přizpůsobit, se v našem výzkumu na Nuselské křižovatce opakovaně ukazoval jako hluboce normalizovaný.

Dotazovaní popisovali situace, které považovali za problematické: řidiče, kteří na přechodu nedávají pozor, rychlé odbočování nebo nejistotu, zda je řidič vůbec vidí. Tyto zkušenosti však většinou neoznačovali jako nebezpečné, ale spíše jako nepříjemné. Typicky své pocity a chování popisovali jako nutnost se více hlídat nebo být opatrnější než na jiných místech. Jedna z participantek například uvedla, že si není jistá, zda se na místě cítí v ohrožení, ale zároveň ví, že je zde výrazně opatrnější než jinde.

Zajímavé je, že participanti nám však opakovaně popisovali situace, které jsme jako outsideři – tedy ti, kteří se místem denně nepohybují – vnímali jako jednoznačně nebezpečné. Samotní participanti však naznačovali, že podobné momenty jsou zde natolik běžné, že ztrácejí svou výjimečnost. Jedna z participantek uvedla, že se jí zde stalo tolik nepříjemných situací, že si žádnou konkrétní ani nevybaví. Nebezpečí je zde přítomné na denní bázi, a právě proto přestává být artikulováno jako něco mimořádného. Stává se součástí každodenní zkušenosti, se kterou se člověk učí žít.

V našich rozhovorech však neustále vyvstávala jedna klíčová věc, a to, že prvním instinktem není touha změnit ono nebezpečné prostředí, ale změnit sám sebe. Participanti mluvili o tom, že se raději riziková místa naučili obcházet, a tím si prodloužit cestu. Nebo dokonce systematicky změnit nejen své chování, ale například také chování svého psa. Zmíněná participantka uvedla, že svého psa naučila povel „stop“, který musí při přecházení problémového přechodu použít, protože auta zde jezdí nebezpečně.

Přesun odpovědnosti?

Toto přizpůsobení vidí jako logické a rozumné. Odpovědnost za bezpečnost se tak přesouvá z institucionálního uspořádání prostoru na jednotlivce. Namísto otázky, proč je přechod navržen tak, že vyžaduje zvýšenou ostražitost chodců, se normalizuje představa, že je to chodec, kdo musí být opatrnější, pomalejší a disciplinovanější. Individuální adaptace tím zakrývá strukturální problém a přispívá k jeho reprodukci.

Taková sebedisciplinace ale není ojedinělá, snad každý z nás má v okolí místo, které vnímá jako nebezpečné, či přinejlepším jako nepříjemné a vyhýbá se mu. A ačkoli se jedná o konkrétní lokální zkušenost, odkazuje k obecnějšímu uspořádání městského prostoru, v němž má automobilová doprava dominantní postavení. Zatímco „na papíře“ existují pravidla garantující chodcům přednost a bezpečí, každodenní praxe tuto hierarchii opakovaně zpochybňuje.

Teprve ve chvíli, kdy měli lidé možnost se nad svou zkušeností zastavit a reflektovat ji, začal se objevovat širší rozměr problému. To, co bylo zpočátku popisováno jako individuální opatrnost, se ukázalo jako důsledek konkrétního strukturálního uspořádání prostoru. Na otázku, komu tento prostor patří, participanti opakovaně odpovídali, že autům.

Zároveň se ukázalo, jak obtížné je tuto situaci vůbec zpochybnit. I když lidé říkali, že jim současný stav nevyhovuje, často dodávali, že „tak to prostě je“ a nedokázali si představit, jak by se proti němu dalo jednat. Pocit bezmoci byl v rozhovorech všudypřítomný. Jedna z respondentek při úvahách o tom, jak by prostor mohl vypadat jinak, poznamenala: „Strašně bych si přála, aby to takhle nebylo… ale vlastně ani nevím, s kým bych o tom měla mluvit.“

Chodci se tak učí být pozornější, pomalejší a ukázněnější, místo aby se ptali, proč musí být právě oni těmi, kdo se neustále přizpůsobují. Absurdní na celé situaci není jen to, že „si musejí dávat pozor“, ale především to, jak málo nám to připadá zvláštní. Až ve chvíli, kdy se o takových zkušenostech začne mluvit do hloubky, se z individuální opatrnosti stává širší politická otázka: pro koho je vlastně město navržené? A kdo je v něm pouze trpěným hostem?

Zároveň se však ukazuje, že nejde pouze o otázku (ne)bezpečnosti. Stejně důležité je i to, jak se lidem v těchto prostorech pobývá, zda se zde mohou na chvíli zastavit, cítit se příjemně a vnímat veřejný prostor jako místo, které jim skutečně patří. Právě v této rovině se otevírá prostor pro úvahy o změnách, které by mohly zlepšit nejen bezpečnost pohybu, ale i celkovou kvalitu a atmosféru místa. V tomto ohledu se kvalitativní výzkum, založený na hloubkových rozhovorech, pozorování žité zkušenosti a vlastním zapojení do chodu místa, ukazuje jako klíčový. Jak jinak než trávením času na místě lze zachytit jeho nuance? A jak jinak než rozhovory s lidmi, kteří se zde každodenně pohybují, lze porozumět tomu, co je třeba měnit a co naopak funguje?

Možnost změny

Jak už jsme zmínili, uvažování nad změnou okolí není zrovna obvyklá prvotní reakce. Když jsme se ale ptali našich participantů více, dozvěděli jsme se, že se nedostatku nápadů není ve skutečnosti třeba obávat. Co více, participanti přišli se spoustou návrhů, jak řešit svůj diskomfort na křižovatce zcela realistickými způsoby.

Mezi jedno z nejvíce skloňovaných témat patřil nedostatek zeleně. V rozhovorech mnohokrát zazněly projevy nespokojenosti nad nedostatkem stromů v blízkosti křižovatky, ať už jako prostředku modrozelené architektury, nebo jako zkrášlujícího prvku. Další tematizovanou problematikou byla vysoká rychlost projíždějících aut. Stížnosti se týkaly převážně hlavní ulice Nuselské, ale zmínce neutekla ani vedlejší ulice K Podjezdu, kde odbočující auta často jezdí rychle a ne vždy dbají na pohyb pěších. Posledním návrhem, kterému se v tomto textu budeme podrobněji věnovat, je dostavba dalších laviček, které by sloužily jako místo na čekání a pro některé i k relaxaci.

Zeleň, především stromy, ve městě hrají důležitou roli. Koruny stromů poskytují stín a vypařují vodu, čímž chrání město před přehříváním. V částech města, kde stromů není dostatek, dochází v letních měsících ke zvýšení průměrné teploty, což s sebou nese signifikantní zdravotní rizika a negativně ovlivňuje i spotřebu energie využívané k ochlazování. Stromy v našich ulicích plní také mnoho dalších funkcí – zlepšují kvalitu ovzduší, snižují okolní hluk, chrání ulice před přívalovými dešti a vytváří prostor pro rozvoj biodiverzity, která je i ve městech nezbytně důležitá.

Krom toho má zeleň i prokazatelně pozitivní vliv na lidskou psychiku a lze ji počítat jako důležitý estetický prvek. Ačkoliv s sebou stromy přinášejí tolik benefitů, na křižovatce a v její blízkosti chybí. V rozhovorech, které jsme vedli, na tento neduh upozorňovali i naši participanti. „Určitě by to bylo pro spoustu lidí na psychiku příjemnější, protože v létě, když je horko, tak výlet pěšky odsud na Synkáč pro někoho může bejt prostě- hlavně pro starší lidi to musí bejt vyčerpávající, pokud by nezvolili MHDéčko.“

Participantka, která často přes křižovatku chodí se psem, zdůraznila, že rozpálené ulice jsou nebezpečné i pro zvířata a musí se jim tedy systematicky vyhýbat. Mimo to jsme stížnosti zaznamenali také na nevyužitou šířku ulic.

Zajímavé nám přišlo i propojení obecného vzhledu a atmosféry místa s vůlí lidí se o něj starat a udržovat ho. „Takže si myslím, že se na to lidé někdy dívají jako na ne zrovna hezkou oblast a často prostě vyhazují odpadky na ulici nebo tak něco, nebo je prostě rozfouká z popelnic vítr. A myslím, že by lidé měli k téhle čtvrti větší respekt, kdyby si mohli říct, že je to tu krásné, že jsou tu stromy.“

Zeleň a klid

Uprostřed křižovatky již existuje udržovaná plocha zeleně, jejíž správu, stejně jako ve většině Prahy, má na starost Technická správa komunikací hl. m. Prahy. Proměna stávajícího stromořadí je o něco jednodušší proces než výstavba zcela nového stromořadí, což by byl případ právě ulice Nuselská. Při výsadbě nových stromů je nutné obdržet schválení od stavebního úřadu a od správců podzemních sítí, jejichž způsob vedení může mnohdy představovat značné komplikace. Kde je ovšem vůle, tam je i cesta a tyto komplikace lze eliminovat mnoha způsoby – ať už se jedná o komplexnější zásahy jako například výstavba kolektoru nebo jemnější postupy jako výstavba alternativních druhů zeleně.

Dalším důležitým nástrojem pro zpřístupnění a humanizaci města je zklidnění provozu. Jeho úkolem je sblížit všechny aktéry veřejných prostranství sjednocením podmínek jejich pohybu. Se zklidněním dopravy se lze setkat v různých podobách za použití různých opatření. Typickými prostředky bývají změna dláždění, omezení rychlosti, obytné a pěší zóny a sdílené zóny, kde je pohyb vytvářen synergicky, je minimálně hierarchizovaný a všem aktérům je poskytnut stejný prostor. Dalšími způsoby zklidňování a humanizace ulic mohou být různé komunitní a sousedské akce. Běžně používaným nástrojem jsou také ale zpomalovací prahy, což je právě způsob řešení, který navrhuje jedna z našich participantek. Její pes je citlivý na náhlé zvuky a pohyby a rychle projíždějící auta pro něj představují značnou překážku. „Takže kdyby tam byl nějaký zpomalovací práh nebo něco takového, možná by to mohlo pomoci zpomalit auta. Protože by, víte, nemohla jet hned tak rychle. A to by, myslím, trochu usnadnilo přecházení i pro ostatní lidi.“

Pro výstavbu zpomalovacích prahů je důležité získat informace o potřebách všech účastníků provozu využívajících danou komunikaci. Výstavba zpomalovacího pruhu v případě ulice K podjezdu, o které participantka mluví, může být zkomplikována průjezdem autobusových linek, což ukládá povinnost jeho zřízení projednat se zřizovatelem hromadné dopravy. Nicméně v ulici se taktéž nachází mateřská škola a pro implementaci jednoho z prostředků zklidnění dopravy lze na tomto místě najít spoustu dalších důvodů. Přinejmenším by mohl značně přispět k vytvoření sousedštější atmosféry.

O tom, kdo je v prostoru vítán, rozhoduje i přítomnost laviček, které jsou důležité pro nutný odpočinek, ale i volnočasovou relaxaci. Na první pohled by se mohlo zdát, že na křižovatce Kloboučnické a Nuselské je jich už dost. Z rozhovorů s našimi participanty jsme ovšem zjistili, že bývají často plné a kromě posezení při čekání na autobusy, slouží spoustě účelům, které by náhodným procházejícím mohly zůstat skryty. Starší rezidenti například podle jedné z našich participantek lavičky využívají, i když zrovna nikam nejedou. „Na těch lavičkách sedí někteří lidé, obzvlášť na jaře nebo teď, když je slunce víc vzrušující. Myslím, že už jsem to dřív zmínila, že si myslím, že tam lidé chodí hlavně proto, že jsou snadno přístupné.“

Doplnění laviček je ze všech výše zmíněných změn nejjednodušší na zpracování. Stačí návrh podat městské části, která posoudí oprávněnost a zajistí financování. O hotové lavičky, stejně jako o ostatní mobiliáře (koše a stojany na kola) se stará Technická správa komunikací hl. města Prahy.

Kromě těchto úprav participanti zmiňovali také výstavbu vodního prvku, jakožto odhlučňovacího a modrozeleného nástroje, výstavbu zábradlí na okrajích chodníků, zajišťujících větší bezpečí dětí a přidání dalšího přechodu přes Nuselskou, který by eliminoval nebezpečné přebíhání ulice a usnadnil pohyb lidem se sníženou mobilitou.

Komu slouží veřejný prostor

Prostor ve městě by měl sloužit všem jeho obyvatelům. Je tedy celkem logické, že by se na jeho podobě měli alespoň částečně podílet a vyjadřovat se k ní. V ideálním případě by občané v tomto zapojení měli být ze strany města aktivně podporováni, což znamená něco zcela jiného než jen pouhé pasivní umožnění námitek a návrhů. Vhodným nástrojem pro řešení takového problému je například participace, kdy město nebo jiné právnické osoby mohou s místními komunikovat o jejich vnímání prostoru, o prvcích, které jim v něm chybí a o změnách, které by ocenili.

Autorstvo: Daniela Pospíšilová, Barbora Šimánková a Ema Burešová

Další studentské výstupy k pocitu bezpečnosti v ulicích se týkaly křižovatek na Praze 2 a Praze 5.