Co dospělí ztratili, když si děti přestaly hrát na ulici

Svět přizpůsobený autům v mnoha ohledech výrazně zkomplikoval život nejen dětem, ale i dospělým, píše Stephanie H. Murray pro The Atlantic.

V létě roku 2009 se Amy Rose a Alice Ferguson, dvě matky žijící v ulici Greville Road v Bristolu, středně velkém městě na jihozápadě Anglie, ocitly v poněkud zvláštní situaci: své děti vídaly až příliš často. „Říkaly jsme si: Proč jsou pořád tady? Proč nejsou venku?“

Kamarádky se rozhodly provést experiment. Požádaly o uzavření své zhruba čtyři sta metrů dlouhé ulice pro dopravu na dvě hodiny po skončení vyučování jednoho červnového odpoledne – ne kvůli večírku ani nějaké akci, ale prostě proto, aby si děti, které tam bydlely, mohly hrát.

Záměrně nepřipravily žádné hry ani aktivity, protože by tím popřely smysl celého experimentu: „Co se stane, když dětem dáte čas, prostor a svolení?“

Více dětí, než kdo tušil

Výsledky byly ohromující. Desítky dětí, které dorazily, neměly sebemenší problém vymyslet si, co budou dělat. Jedna malá holčička podle Rose projela na kole ulici tam a zpět „třitisíckrát“. „Byla úplně blažená.“ Najednou se ukázalo, že moderní přístup k dětské hře, kdy rodiče vozí děti na hřiště nebo na nejrůznější organizované aktivity, je zároveň zbytečně nákladný, a přitom žalostně nedostatečný. Děti nepotřebovaly speciální vybavení ani lekce; potřebovaly jen, aby jejich pobyt venku nebyl tolik závislý na rodičích, kteří mají sami málo času.

Experiment přinesl také nečekané výsledky. Jak děti zaplnily ulici, některé narazily na spolužáky a teprve tehdy zjistily, že vlastně bydlí ve stejné čtvrti. Brzy bylo všem přítomným jasné, že na Greville Road žije mnohem více dětí, než kdokoli tušil. Tato první akce a mnoho dalších, které po ní následovaly, se zároveň staly způsobem, jak se mezi sebou začali poznávat i dospělí obyvatelé. A právě to vedlo Fergusona a Rose k dalšímu zjištění: svět přizpůsobený autům v mnoha ohledech výrazně zkomplikoval život dospělým.

Možnost navázat kontakt

Dominance automobilů proměnila dětskou hru v práci pro rodiče, kteří musí organizovat a hlídat volný čas svých dětí a vozit je na hřiště nebo na schůzky s kamarády. Připravila ale dospělé také o něco mnohem hlubšího. V průběhu let Rose a Ferguson rozšířily svůj experiment do dalších částí Spojeného království a čtvrti po celé zemi zjistily, že když dětem umožníme hrát si venku, obyvatelé znovu získají něco, o čem ani nevěděli, že jim chybí: možnost navázat kontakt s lidmi, kteří žijí v jejich bezprostředním okolí.

Jen se tak společně poflakovat…

Moderní lidé mají tendenci vnímat ulice především jako prostor určený k pohybu – jako místo, kudy se auta rychle a uspořádaně přesouvají z jednoho bodu do druhého. „Před nástupem automobilů ale měly ulice spoustu funkcí, při kterých se nikam nejezdilo,“ říká Marcel Moran, odborný pracovník Centra pro městskou vědu a pokrok na New York University. Lidé na ulicích prodávali zboží a setkávali se.

Parkování místo dětí

„A zejména poté, co se Spojené státy a Evropa začaly industrializovat, se ulice staly také hlavním místem, kde si hrálo stále více dětí žijících ve městech,“ říká historik Jon Winder, autor knihy Designed for Play: Children’s Playgrounds and the Politics of Urban Space, 1840–2010.

Tak tomu bylo ve Velké Británii i USA dokonce i poté, co se na začátku 20. století začala ve velkém budovat hřiště. Teprve s masovým nástupem automobilů do ulic se začaly věci měnit. Společnost podle Windera začala upřednostňovat „pohyb a parkování motorových vozidel před dětmi a jejich hrou“.

Řídíte nebezpečný stroj

„V USA bylo vytlačování dětí z ulic zpočátku provázeno silným odporem,“ říká Peter Norton, docent historie na University of Virginia a autor knihy Fighting Traffic: The Dawn of the Motor Age in the American City. Ve 20. letech 20. století, kdy počet obětí mezi chodci prudce rostl, vztyčila řada amerických měst pomníky dětem, které zahynuly v dopravě. Jejich smrt tak byla vnímána jako ztráta pro celou společnost, podobně jako dnes připomínáme padlé vojáky.

Když se případy těchto tragédií dostaly k soudu, soudci podle Nortona běžně rozhodovali, že „dítě má absolutní právo používat ulici a je povinností všech ostatních dávat na něj pozor. Rodič u toho nemusí být.“ Motoristé, kteří tvrdili, že za nehodu nemohou, protože dítě jim náhle vběhlo do cesty, slýchali: „To není omluva. Rozhodli jste se řídit nebezpečný stroj, a tím na sebe jako řidič berete odpovědnost.“

Postupem času se však automobilový průmysl cíleně zasadil o to, aby se vina za dopravní úmrtí přenesla na děti a jejich rodiče. Ve 20. letech začala American Automobile Association zdarma distribuovat materiály o bezpečnosti na silnicích určené školám. Jejich cílem bylo mimo jiné naučit děti, že ulice není místem pro ně.

Děti na ulici nepatří

Tyto vzdělávací programy například změnily fungování školních hlídek, které tvořily starší děti a jejichž úkolem bylo pomáhat mladším bezpečně přejít ulici. Namísto toho, aby děti vstoupily do vozovky a zastavily dopravu, dostaly pokyn počkat, dokud neprojedou všechna auta, a teprve potom přejít.

Poselství podle Nortona znělo: „Pokud dítě vůbec chce používat ulici, tak jedině tehdy, když po ní nejedou žádná auta. To se okamžitě stalo argumentem pro zvyšování rychlostních limitů,“ dodává. Ve 40. letech tyto materiály, které AAA stále vydávala, varovaly děti dokonce před tím, aby se ulice vůbec pokoušely používat. A podle Nortona bylo těžké tvrdit opak, protože vyšší rychlostní limity skutečně udělaly silnice výrazně nebezpečnějšími.

Sousedské festivaly vrací život do ulic

Celkový posun ke společnosti orientované na automobily pak představu, že děti mají své místo na silnici nebo v její blízkosti, ještě více podkopal. Suburbanizace spolu se slučováním škol a povinnou autobusovou dopravou nařízenou soudy vedly ve Spojených státech k tomu, že školy byly od sebe stále dál a pro děti přestalo být praktické chodit do nich pěšky.

Oči na ulici

V 80. letech začala dětskou svobodu dále omezovat varování před „nebezpečím cizích lidí“ (stranger danger), která zesílila v souvislosti s mediálními zprávami a kriminálními pořady vyvolávajícími strach z únosů dětí. Samotný fenomén „stranger danger“ přitom podle Nortona nebyl nový.

Dříve se rodiče spoléhali na celý systém lidí – prodavače v obchodech, sousedy nebo dospělé posedávající před domy –, kteří dávali pozor na případné podezřelé osoby, jež by mohly dětem ublížit. „Ale oči na ulici v USA, až na několik málo komunit, které tento princip stále udržují, téměř zmizely,“ říká Norton. „Oči za čelním sklem nejsou žádná náhrada.“

Projekt Rose a Ferguson na Greville Road samozřejmě není prvním ani jediným pokusem vrátit ulice dětem. Ve Velké Británii se takzvané play streets – ulice dočasně uzavřené pro dopravu, aby si na nich mohly hrát děti – objevily už zhruba před sto lety jako určitý kompromis v procesu, během něhož byly děti postupně vytlačovány z ulic. Po vrcholu v 60. letech však jejich počet výrazně klesl a znovu se začaly objevovat až na konci prvního desetiletí 21. století.

Play streets

V New Yorku funguje program play streets už od roku 1914 a ve Filadelfii více než půl století. V posledních letech tuto myšlenku převzala i další americká města. Chicago spustilo svůj program v roce 2012, Los Angeles v roce 2015 a iniciativa v Portlandu v Oregonu uspořádala první akce v roce 2023.

Ve Velké Británii Rose, Ferguson a jejich kamarádka Ingrid Skeels v roce 2011 svůj experiment rozšířily a založily organizaci Playing Out, která pomohla obyvatelům více než 1 000 ulic v desítkách měst po celé zemi pořádat vlastní herní setkání. Ta obvykle trvají dvě hodiny a konají se jednou týdně, jednou za dva týdny nebo jednou měsíčně.

A ano, stejně jako jakákoli jiná forma hry v dnešní době, i tohle vyžaduje určitou práci: obyvatelé, kteří chtějí ve své ulici uspořádat herní odpoledne, musí získat podporu sousedů, domluvit termíny, s dostatečným předstihem zajistit uzavření ulice a najít dobrovolníky, kteří budou stát na obou koncích ulice a dohlížet na provoz.

Proč nejdete do parku?

Organizátoři navíc bojují s tím, že společnost si odvykla tomu, že si děti hrají na ulici. I když je ulice oficiálně uzavřená pro dopravu, dobrovolníci často musí řešit řidiče, kteří jsou naštvaní, že nemohou projet. Někteří obyvatelé se ptají, proč děti nemohou jít jednoduše do parku, a mají obavy z hluku nebo z toho, co se stane s jejich auty.

Když Jo Chesterman, matka dvou dětí z Bristolu, před několika lety poprvé přišla s nápadem uspořádat herní odpoledne ve své ulici, někteří sousedé podle jejích slov měli obavy, že „to možná bude něco jako Pán much.“

Herní ulice v Berlíně

Ulice před domem, kde dítě bydlí, je ale něco úplně jiného než hřiště nebo soukromá zahrada. Je to prostor, který propojuje jeden dům s druhým a který využívají všichni obyvatelé bez ohledu na věk a na to, zda mají děti. Na ulici se podle Chesterman děti učí, kde bydlí ostatní děti, které mají v dosahu pěší chůze. Potkávají tam také děti jiného věku a mnohem pestřejší okruh dospělých.

Důvěra a přátelství

Roseina dcera Kaya, která právě dokončila vysokou školu, ale v době prvního herního odpoledne jí bylo osm let, říká, že kontakt s mladšími dětmi jí umožnil získat důvěru jejich rodičů, což by jinak nezažila. „Pocit, že nám dospělí důvěřují natolik, že nám svěří své děti… způsobil, že jsme začali důvěřovat i my jim.“ Pro dospělé podle Chesterman herní ulice znamenají, že je „jednodušší poznat všechny kolem sebe než čekat, až se náhodou potkáme při vynášení tříděného odpadu.“

Výzkumy Alison Stenning, profesorky sociální a ekonomické geografie na Newcastle University, ukazují, že mnohá herní odpoledne přilákají i lidi, kteří děti nemají. Stenning začala sociální dopady herních ulic zkoumat poté, co pomáhala jednu takovou ulici založit ve svém vlastním sousedství. Někdy tato setkání vedou k pevným přátelstvím. Chesterman například vyprávěla, že u nich doma vedla řada herních odpolední k pohodovým večerům, při kterých se vypilo „až příliš mnoho medového rumu“.

Stenning ale zjistila, že i tam, kde nevznikla hlubší přátelství, si sousedé vytvořili obecnější „pocit, že se navzájem znají a že o sobě vědí“ – a i to má svou hodnotu.

Ulice jako pojivo

Před lety například jeden chátrající dům na konci její ulice, kde žili starší muž a jeho sestra, vyvolával dohady o tom, kdo ti dva jsou a proč jejich dům vypadá tak zanedbaně. Když začaly fungovat herní ulice, muž občas vyšel ven, aby pozoroval děti a popovídal si s dobrovolníky, kteří stáli před jeho domem. Žádný velký průlom ani okamžik všeobjímajícího porozumění se nekonal, ale tyto drobné interakce pomohly zbourat tajemství kolem poněkud podivné a trochu obávané postavy v ulici.

Část tohoto sousedského propojení je pravděpodobně výsledkem veškeré práce a koordinace, která je nutná k uzavření ulice pro dopravu. Může ale také souviset s tím, jak dětská hra mění atmosféru ulice a dává dospělým svolení zapojit se do společenského života, který jsme podle Marcela Morana z NYU „jinak vytěsnili“.

Děti samy fungují jako jakési „pojivo mezi dospělými“, říká Moran. Jednak v jednoduchém smyslu – když se děti potkají, přirozeně se propojí i jejich rodiče. Děti ale také „velmi dobře odbourávají naučenou rezervovanost mezi dospělými“, říká Paul Tranter, čestný docent na UNSW Canberra a autor knihy Slow Cities: Conquering Our Speed Addiction for Health and Sustainability.

Děti mají tendenci porušovat společenské hranice – příliš dlouho na někoho zírají, položí někomu až příliš osobní otázku nebo zabloudí na cizí zahradu. Tím mohou dospělé nenápadně přimět, aby tyto hranice překračovali také. Pravděpodobně není náhoda, že hřiště jsou jedním z mála míst, kde je považováno za společensky přijatelné, a dokonce očekávané, dát se do řeči s úplně cizím člověkem.

O co jsme se připravili

Tím, že jsme dětskou hru uzavřeli do těchto vyhrazených prostor, jsme možná nechtěně oslabili schopnost dětí spojovat nás navzájem.

V sousedství Jo Chesterman se po zhruba čtyřech letech herní odpoledne na ulici natolik proměnila místní kultura, že formální uzavírání ulice už nebylo potřeba. „Atmosféra v ulici je taková, že lidé očekávají, že uvidí děti, jak si hrají,“ říká. Zároveň ale předpokládá, že je to možné především proto, že jejich ulice není průjezdná – většina lidí, kteří po ní autem jezdí, jsou totiž sami jejími obyvateli.

Její zkušenost ukazuje na limity herních ulic: přes všechny přínosy pro komunitu v mnoha místech nestačí k tomu, aby skutečně změnily způsob, jakým děti i dospělí ulici využívají. Na rušnějších silnicích bude dětská hra vždy záviset na pravidelném střídání lidí, kteří jsou ochotni organizovat a zajišťovat formální uzavírky.

Potřebujeme trvalejší změnu

Samotná náročnost jejich organizace znamená, že herní ulice někdy postupně zaniknou. Dokonce i na Greville Road se navzdory velkému nasazení Rose a Ferguson počet pravidelných odpoledních setkání po škole snížil z týdenních na jedno sobotní odpoledne v měsíci. A v komunitách, kde lidem chybí čas a prostředky potřebné k pravidelnému uzavírání ulic pro dopravu, se herní ulice vůbec nekonají.

Možná právě v tom spočívá nejdůležitější zjištění experimentu Rose a Ferguson: skutečný návrat kultury dětské hry do ulic bude vyžadovat mnohem hlubší a trvalejší změny prostředí, ve kterém žijeme.

Je to náročný úkol a možná může znít dokonce jako něco téměř nemožného. Výrazně by však zlepšil kvalitu života dětí, rodičů i každého dalšího člověka, který se na ulici pohybuje.

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!