Jak na svět bez dopravních zácp? Tři kanadští urbanisté přemýšlejí, jak změnit pohyb ve městech

Představte si město, kde nikdy nezačne ta nekonečná hra brzdových světel. Kde městská hromadná doprava spolehlivě klouže ke svému cíli, cyklopruhy a chodníky ožívají pohybem koloběžek, kol a dalších vozítek a kde se lidé pohybují v souladu – a všechno, co potřebují, mají jen pár minut od domova.

Realita ale vypadá jinak – naše města dusí dopravní zácpy, které nás stojí nejen nervy, ale i spoustu peněz. Například v kanadském Ontariu se podle výpočtů Kanadského centra pro ekonomickou analýzu (CANCEA) roční náklady na kolabující dopravu pohybují kolem 56,4 miliardy dolarů. Z toho 12,8 miliardy tvoří ztráty produktivity a zpomalení přepravy zboží, zbylých 43,6 miliardy pak odráží zhoršení kvality života – stres, zpoždění a ztracený čas.

Ale urbanisté věří, že existuje jiná cesta: města navržená pro lidi, ne pro auta. Zní to jako utopie, možná až naivně, ale tito tři odborníci tvrdí, že změna je možná – pokud budou města ochotná udělat odvážné kroky a zpochybnit status quo.

Méně závislosti na autech, více prostoru pro lidi

Brent Toderian, mezinárodní poradce v oblasti urbanismu a bývalý hlavní plánovač města Vancouver, tvrdí, že klíčem k městu s minimálním provozem je blízkost. Tedy hustá, smíšeně využívaná čtvrť, kde jsou bydlení, práce i služby blízko u sebe – ideálně v rámci 15 minut pěšky či na kole. „Je to o tom snížit závislost na autech,“ říká.

Zároveň upozorňuje, že je třeba přerozdělit prostor na ulicích – zřídit pruhy vyhrazené pouze pro autobusy, které obejdou kolony, a bezpečné, propojené trasy pro cyklisty, koloběžky nebo vozíčkáře.

Ti, kteří se dopravují udržitelně, by neměli trčet v kolonách

A hlavně, zdůrazňuje Toderian, nejde o nějaká vzdálená řešení budoucnosti. „Všechno, o čem mluvíme, je aktuální teď. Dál a rychleji – to jsou dvě nejdůležitější slova v městské proměně,“ říká.

Mýtné a doprava jako služba

Amer Shalaby, expert na dopravní inženýrství a ředitel Laboratoře pro dopravní analýzu na Torontské univerzitě, se na řešení dopravní zácpy dívá z pohledu zlepšení mobility.

Poukazuje na to, že většinu sociálních nákladů spojených s řízením auta – například stres nebo ztrátu času – neplatí jednotlivý řidič, ale společnost jako celek. Jinými slovy, neustálé kolony narušují naše vztahy a zhoršují kvalitu života ve městech.

Značka upozorňující na zpoplatnění vjezdu v Londýně

Shalaby navrhuje zavedení mýtného, tedy poplatků za vjezd do vybraných oblastí během dopravní špičky. Inspiraci bere například ze Švýcarska, konkrétně Curychu, kde je vjezd do centra řízen pomocí semaforů, které záměrně zpomalují příliv aut a tím činí jízdu po centru méně atraktivní.

Spojení dopravy do jedné služby

Taková omezení ale musí být vyvážena efektivní a rozsáhlou veřejnou dopravou, jak ji známe z Tokia, Paříže, Barcelony, Hongkongu nebo Londýna. „V Hongkongu se chlubí tím, že se dostanete odkudkoli kamkoli do 45 minut – nebo i rychleji,“ říká Shalaby.

Ale podle něj nejde jen o rozšiřování MHD. Upozorňuje na rostoucí trend „mobility jako služby“ (mobility-as-a-service) – tedy jediné digitální platformy, která propojí městskou dopravu, sdílené jízdy (např. Uber), kola, koloběžky i taxíky do jednoduché a pohodlné služby.

Shalaby si představuje dopravu jako harmonický systém, který funguje hladce a propojeně. Dnešní doba tomu podle něj přeje – generace Z a Alfa totiž vyrůstají ve světě mikromobility a sdílené dopravy, takže jsou na tuto změnu připravené. „Už jsou tomu otevření,“ říká.

Radikální změna pracovní doby

Urbanista Gil Penalosa, zakladatel kanadské neziskovky 880 Cities, sdílí názory obou kolegů – dobře fungující město musí být efektivní z hlediska dopravy a zároveň přívětivé pro chodce.

Když ale přemýšlí o tom, jak skutečně eliminovat dopravní zácpy, vrací se k jednomu radikálnímu nápadu, který se mu ještě nikdy nepodařilo realizovat, přestože spolupracoval s více než 350 městy po celém světě.

I díky sdíleným kolům se dají různé způsoby dopravy kombinovat

„Představte si, že by si lidé mohli vybrat, v kolik chtějí do práce – třeba mezi sedmou a jedenáctou dopoledne. A podle toho, kdy přijdou, by jim pak skončila pracovní doba,“ navrhuje. „To by šlo zavést kdekoliv – v malém i velkém městě – ale zatím jsem nenašel starostu, který by měl odvahu to prosadit.“

Podle Penalosy je tahle myšlenka geniálně jednoduchá, ale vyžadovala by silnou politickou vůli a koordinaci – ideálně spolupráci starostů, krajských politiků, obchodních komor i soukromých firem.

Myslí si ale, že by to mohlo úplně zrušit dopravní špičku. „Lidé by byli mnohem šťastnější a produktivnější. Někteří jsou ranní ptáčata, jiní noční sovy, a tak by si mohli zvolit, co jim vyhovuje,“ dodává.

Jak chceme žít?

Pro Penalosu ale hlavní otázka nezní: „Jak navrhnout město bez zácp?“, ale spíš: „Jak vlastně chceme žít? Pokud si na tuto otázku odpovíme společně, můžeme si vytvořit sdílenou vizi našich měst,“ uzavírá.

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!