Tomáš Pospiszyl při příležitosti představení návrhů v roce 2007: „Pomníky většinou připomínají velké osobnosti historie, radostné i tragické události, ideje, o kterých se domníváme, že by neměly zapadnout. Monumenty a památníky, které byly v posledních letech v Praze realizovány, jsou až na výjimky formálně konzervativní. Jsou to často stále figurální sochy. Přitom mnohé příklady ukazují, že pomník svou úlohu plní i velice netradičními prostředky: pomocí jednoduchého textu, prostorové situace, vody, barvy, světla…
Projekty na pomník Jana Bouchala se od tradičního figurálního pojetí liší. Nejsou to sochy, ale umělecká díla, která na sebe berou podobu reálného předmětu, dopravního retardéru, nebo se inspirují estetikou dopravního značení. Jejich autorům šlo o přímočaré vytvoření situace, ve které si divák uvědomí svůj vztah k problému, na který pomník upozorňuje, stane se doslova jeho součástí. Jejich přirozenou součástí je i samo prostředí, ve kterém jsou umístěny: křižovatka, na které byl Jan Bouchal při jízdě na kole sražen a smrtelně zraněn. Rušná a nešťastně řešená křižovatka i to, co se na ní před rokem přihodilo, jsou samy o sobě smutnými metaforami toho, na co se propagátor cyklostezek Bouchal snažil upozornit. Cyklista je ve městě plném automobilů ohrožen. Podle všech finálových návrhů není pomník určen „kladečům věnců“ – ti by museli uskakovat před projíždějícími auty – ale především právě automobilistům. Poselství pomníků jsou zachytitelná a čitelná během zlomku vteřiny, přesto snad nejsou zjednodušující. Mezi jejich spatřením a pochopením jejich významu si stačíme položit otázku po jejich smyslu a možná i trochu přibrzdit. Realizací pomníku Jana Bouchala Praha získá nejenom připomínku nutnosti koncepčního řešení cyklistické, nebo jakékoliv jiné neautomobilové dopravy ve městě, ale i veřejně umístěné dílo současného umění.“
Nakrmte AutoMat
Podpořte nás a staňte se tak členy Klubu přátel AutoMatu!