Kyperská cesta aneb jak vypadá „čistý“ automobilismus

20. 06. 2012, Uncategorized @cs

Členové Auto*Matu během let 2011-2013 sbírají díky projektu VOCA (Volunteers of Cycling Academy) zkušenosti s udržitelným městským rozvojem a podporou bezmotorové dopravy v 11 městech a zemích EU. V pořadí druhé setkání se mezi návštěvami inspirativní Sevilly a nám blízké Vídně odehrálo v únoru v hlavním městě Kypru, Nikósii. Vít Masare z Auto*Matu zde zaznamenal celou řadu příkladů, jak neblahé následky může mít plná liberalizace dopravy a následné opojení automobilismem.

Cestou do Nikósie jsem v oblasti městského rozvoje a dopravy nečekal od Kypru žádné zázraky. Spíš jsem byl zvědav, jaké to je pro místní sdružení propagovat cyklistickou dopravu v tak specifickém regionu s jižanskou macho kulturou, krátkými vzdálenostmi a skoro 40 let přetrvávajícím válečným konfliktem. Nikdy bych býval neřekl, že ve mně tato země může vyvolat tak negativní dojem. Když zanedlouho bude přebírat od pro nás moderního a v mnoha ohledech vzorného Dánska předsednictví EU, bude to v rámci Evropy malý střet civilizací.

Z letiště do Nikósie vzdálené 70km po dálnici jezdí pouze soukromé minibusy s kapacitou 15 lidí a to ještě jednou za hodinu až dvě. Drtivá většina lidí odjede pronajatými auty, případně taxi. V Nikósii, kde žije něco přes 300 000 obyvatel, obnovili městské autobusy po několika letech jejich absence až kvůli blížícímu se předsednictví. Jezdí jimi početní asijští pracovní migranti, kteří tvoří rovněž většinu populace historického centra města ze středověku. Tato marginalizovaná skupina služek a myčů aut je také jediná, kterou lze ve městě zahlédnout na kolech.

Předseda místní cyklolobby , která setkání hostila, jel na sraz vzdálený 1,5km od jeho domu svým BMW, vyleštěné horské kolo posléze vytáhl z kufru a překvapeně sháněl pumpičku, jelikož měl kolo úplně bez vzduchu.

Na Kypru (jižním, neokupovaném) je na 800 000 obyvatel okolo 700 000 aut

Jak je možné, že ve městě o velikosti Brna takřka nejsou chodníky, natož pak přechody, celá rodina 15 minut zkoumá mapu, načež mi vysvětluje, že není možné jít od jejich domu 3 km pěšky a tak dále? Pokusím se podat jistě velmi subjektivní vysvětlení.

původní hlavní ulice východ-západ – nyní since 1974 buffer zone

Nijak extra rozvinutý Kypr, zmítaný dlouhá léta antikoloniálním odporem vůči britské svrchovanosti, po 14 letech nezávislosti zažil v roce 1974 tragickou událost, jejíž dopad je negativně otisknut do mysli všech Kypřanů. Po Řeckem zorganizovaném puči byla severní část ostrova obsazena tureckou armádou. Linie příměří se po několika měsících bojů zastavila přímo uprostřed staré Nikósie. Berlín, Jeruzalém a pak Nikósie. Rozdělené město. Představte si, že napravo od pražské Královské cesty je jeden stát, nalevo od ní stát druhý. Tzv. „Green line“ podobně rozdělila celý ostrov.

Pěší historické město se rázem ocitlo na periférii, navíc na periférii ohrožované ozbrojeným konfliktem. Hlavní ulice v ose východ-západ se stala rozstřílenou zemí nikoho, obdobně pás 50m na jih, 50 na sever. Staré město sevřené hradbami je sice rozděleno zhruba 50:50, hlavní náměstí a hlavní městské instituce však připadly okupované části. Od roku 1974 do roku 2003 – těsně před vstupem do EU – se nikdo z jihu do okupované zóny nemohl dostat, opačným směrem to samé.

Po uklidnění konfliktu se Nikósie začala jako hlavní město Kyperské republiky rozvíjet a znovunabírat na velikosti. Střed města se posunul z pěší historické části do moderní zástavby širokých bulvárů a tříd z šedesátých let. Lidé ztratili pojem o tom, co je to náměstí. Žádné totiž v celém městě pořádně nemají. Jenom prostory rušných křižovatek. Na periferii začala vznikat sídliště, později satelitní vesnice.

moderní „centrum města“, kde to nejvíc žije.

Vlastnit svůj automobil se stalo základem úspechu během divokého rozvoje Kypru, jenž začal podoběn jako v ČR začátkem 90. let. Podobné to bylo s moderním bydlením. Nejenže se historická zástavba staré Nikósie nacházela na samém okraji města, blízko nárazníkové zóny nikoho, bydlet ve starém a navíc nemít kde zaparkovat svých několik vozů se zároveň stalo mezi Kypřany značně podřadné.

Většina dnešní mládeže ani jejich rodiče, dnes už o možnosti dojít někam byť jen kilometr pěšky ani neuvažuje. Auto má – a je na něm plně závislý – takřka každý. Benzín je zde velmi levný a tak nepřekvapí, když místo přímé cesty dlouhé 3 km jede člověk ze zvyku kilometrů třeba 9 a není mu to nijak divné. Místní nepoužívají (neznají) jména ulic. Uliční štítky, byť velmi malé, ještě občas najdete, většinou se lidé při rychlém průjezdu autem orientují spíš podle neonů, které míjí. „Jméno čtvrti, u KFC doprava, k mekáči a pak někam doleva“, zněla velmi typická indikace směru. Kvalita mapy, kterou poskytuje Nikósie návštěvníkům, tomu odpovídá. Měřítko nikdo neřeší.

filipínské služky oživují každou neděli historické centrum

Zajímavým úkazem byla ve městě neděle. Jestliže celý týden byly ulice jak po vymření, v neděli dopoledne se množství lidí vystrojí a přesouvá do historického centra. Stovky filipínských služek se na směny vystřídají v pár katolických kostelech. Přichází buď pěšky nebo je sváží autobusy. Ortodoxní kostely přestavěly původní hřbitovy a zahrady na parkoviště, aby měli řečtí Kypřané jednou týdně cestou na mši kde zaparkovat. Spolu s lidmi ostatních vyznání, kteří vyrazí oslavit neděli po svém, všechny tyto komunity vytváří každotýdně efekt Zažít město jinak. Nejzajímavější je pravidelný nedělní piknik a trh všech místních Asiatů v parku pod hradbami.

Cesta na Kypr pro mě byla zvláštním setkáním s mnoha extrémy. Z Prahy jsem zvyklý na ledasco, v Nikósii to však byly rány úplně jiného druhu. V mnoha směrech poučné a silně odstrašující. V Praze naštěstí závislost na automobilech není celospolečenským jevem. Těm, kdo se stále domnívají, že možnost procpat se všude sám autem, je základní občanská svoboda, bych doporučil kyperský „ráj“ k návštěvě. Člověk (dítě, senior, cizinec, i řidič sám), pokud vystoupí mimo auto, stane se v Nikósii marginalizovaným poddruhem na okraji společnosti. V Praze naštěstí stále více oceňujeme schopnosti a inteligenci lidí než velikost jejich vozu. Tu může ocenit tak něčí vlastní ego. Těžko však někdo jiný.

Studijní cesta do Nikósie byla realizována v rámci projektu mezinárodní spolupráce organizací podporujících cyklistickou dopravu Volunteers of Cycling Academy (VOCA). Jeho obsahem je navázání spolupráce mezi organizacemi z 12 evropských měst a pravidelná setkávání jejich zástupců a řešení konkrétních společných témat během let 2011 – 2013. Mimo Auto*Matu se jej účastní neziskové organizace z Varšavy, Budapešti, Vídně, Kodaně, Bukurešti, Sofie, Nikósie, Mariboru, Sevilly, Dublinu a Lisabonu.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
[g3client item=11677]

Nakrmte AutoMat

Podpořte nás a staňte se tak členy Klubu přátel AutoMatu!

V dalším kroku budete přesměrováni na platební bránu.

V dalším kroku budete přesměrováni na platební bránu.

V dalším kroku uvidíte údaje potřebné k založení platby v bance.

měsíčně 1000,-

Děkujeme mnohokrát za Vaší podporu, moc si ji vážíme.

Prosíme, nastavte si platbu ve své bance podle následujících údajů, abychom poznali, že jde o podporu od Vás.

  • ve prospěch účtu: 2400063333/2010
  • částka: [amount]
  • variabilní symbol: [variable_symbol]
  • vybraná frekvence plateb: [freq]
Něco se nepovedlo
Zpět do formuláře