Prostě mi to přišlo jako dobrý nápad. Žil jsem tři roky v Norsku, bydleli jsme na okraji Osla, kde sousedské komunity fungují. Lidé se potkávají v kostele, nemají ploty ani závěsy na oknech, slaví spolu svátky. Děti prodávají o víkendech na ulici limonádu, v rámci Restaurant Day lidé vaří na ulici, prodávají něco z okna. Tenhle jiný pohled na město, které ožije, se mi moc líbil. Včetně toho, že na ulicích neparkují auta. Když jsme začínali, opravovaly se na Vinohradské koleje a auta tam nejezdila. Bylo léto, lidé si u nás koupili jídlo a sedli si doprostřed ulice na složený stavební materiál. Bylo to jak na pláži.
Zdálo se nám, že na tom prázdném prostranství, co tam máme, to můžeme udělat hezčí a více sousedské. Předtím byl ještě jeden rok v Karlíně, kde jsme měli bistro v takovém výkusu v řadě domů, ale to bohužel zrovna pršelo, takže lidé chodili spíš až odpoledne. Tam jsme dělali poprvé koktejly do plechovky. Lidi si namíchali vlastní koktejl, zavřeli si ho do plechovky a nakreslili si na něj vlastní etiketu. To bylo super.

Když plácek ožije…
Bohužel, místo náměstí je tam silnice a tři v zemi zapuštěné popelnice. Mohlo to být opravdu hezké náměstíčko, ale někdo se rozhodl, že tam úplně zbytečně udělá silnici. Nechápu, proč tam je. A uprostřed popelnice, okolo kterých se hromadí odpadky. Protože kdo má v dnešní době trpělivost na to, soukat do popelnice jednu plastovou láhev po druhé, že? Pak stačí, aby zafoukal vítr a rozletí se po celém tom náměstíčku i do okolních ulic.
V rámci možností ano. Uklízíme, co rozfouká vítr, a občas je třeba umravnit i koloběžky nebo bující zeleň. A díky AutoMatu a Zažít město jinak jsme se naučili, že zábor si můžeme vyřídit i sami a dělali jsme tam už i masopust a vinobraní. Zjistili jsme, že tu ulici můžeme oživit i jindy než jednou za rok v září. A pokaždé je tam plno. Lidi to baví, chodí okolo a ptají se, co se tu děje… Je to skvělé.
Ano, je za tím spousta organizace, lidi navíc a nakonec jsme většinou tak nějak na nule. Ale to, že se tam něco děje, určitě stojí za to. Byznysově nám dává smysl o sobě dávat vědět. My máme super partnery, se kterými spolupracujeme nebo od kterých odebíráme suroviny, a chtěli bychom to ještě více zaměřit na to, aby i oni byli co nejvíc vidět. Ale máte pravdu, že je s tím spousta práce. Chtěli jsme to samé udělat i v naší restauraci Alma v Jirchářích, kde máme zase trochu jiný okruh spolupracujících, ale tam nám Praha 1 nepovolila zábor ani v Křemencově, ani v Jirchářích.

Masopustní veselí před Kro Kitchen
Myslím, že i tady to taky takové bylo, jen těch 50 let komunismu nás trochu vytrhlo ze souvislostí, kdy lidé na to bytí spolu trochu zapomněli, protože se každý snažil hlavně nebýt moc vidět. Teď se to pomalu zase probouzí. Vidím to i ve Strašnicích, kde bydlíme a kde jsem vyrůstal. Pamatuju si plán na to, že vedle domu budeme mít místo hřiště benzínku a podobné věci. Teď jsou naštěstí na radnici rozumnější lidé a dneska je tam zase škola a hřiště. Ta změna je ale pomalá a lidé ji musí chtít i realizovat sami.
My jsme nedávno otevřeli pekárnu na Libeňském ostrově, kde vlastně nic není. Oprava mostu se zasekla a nedodělaný dům od Pleskota tam stojí už deset let. Celá ta lokalita je taková smutná. Jenže najednou, když tam těm lidem dáte čerstvé pečivo, dobré jídlo a pár úsměvů od obsluhy, tak jsou lidé šťastní. Řemeslná pekárna má sílu stát se místem komunitního setkávání stejně jako kavárna. A funguje to i v regionech, i tam chtějí lidé čerstvé pečivo, a ne rohlíky z obchoďáku. Myslím si, že je to zdravé pro jakékoliv město.

Vojtěch Václavík chce naučit Čechy dobře jíst
Já jsem nadšenec od malička. Chvíli jsem bydlel s babičkou a dědou, kteří denně celé dopoledne vařili a dávali mi ochutnat. A to mě bavilo. Poměrně brzo jsem začal vařit sám. Vystudoval jsem vysokou, ale vždycky jsem věděl, že chci vařit. Proto jsem jel do Norska, abych se učil od těch nejlepších. U vaření a gastronomie obecně vidíte tu bezprostřední odezvu lidí, kterým to chutná a jsou šťastní. To je to, co na tom asi všichni trochu hledáme. U vás je to asi to samé, když na Zažít město jinak sledujete šťastné lidi, kteří nikdy neviděli svoji ulici bez aut a najednou to jde. I já mám ale ve svém okolí spoustu lidí, kteří nechápou, proč se zužují silnice a přidávají přechody. Bude ještě asi chvíli trvat, než se tenhle devadesátkový způsob myšlení změní.
Lidé by určitě měli víc přemýšlet nad tím, co jedí. Protože není jedno, čím si ty žaludky zaplní, a často se to pak negativně projevuje na jejich fyzické i psychické kondici. Měli by jíst víc zdravě a víc lokálně. A pomalu to, doufám, začínají chápat. Už malé děti musíme vzdělávat o tom, co to je zelenina a jak se pěstuje, že není normální jíst jenom průmyslově zpracované jídlo plné zbytečné chemie a proč vznikají třeba alergie. V tom máme pořád co dohánět a je jen na nás, abychom to změnili. A to platí i pro ten veřejný prostor.
Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!
Nakrmte AutoMat
Podpořte nás a staňte se tak členy Klubu přátel AutoMatu!