Jak na cyklistiku v zimě? Co všechno se můžeme učit od Finů?

Jak to, že navzdory mrazivým teplotám jezdí celoročně tak vysoké procentu Finů na kole? Přesně tuhle otázku si položil britský komentátor a autor knihy Bike Nation Peter Walker. Ve východofinském Joensuu na Kongresu zimní cyklistiky na ni pak v roce 2020 nalezl i svou odpověď. A světe div se, skrývá se v sérii progresivních opatření.

Ve Finsku je zimní ježdění na kole o dost náročnější než u nás, kde ke si vystačíte veskrze s teplým oblečení a funkčními světly. „V zimě je v podstatě celá země konstantně pod sněhem, přesto jednou z prvních věcí, na které v ulicích Helsinek narazíte, jsou kola a cyklisti. Také v Joensuu je 20 % všech cest vykonáno na kole,“ píše Walker. V zimě se toto číslo zmenší na polovinu, což je ale pořád o dost více než v Praze nebo kdekoliv na Britských ostrovech. V roce 2020 se právě tady konal Winter Cycling Congress, na kterém se od roku scházejí každý rok v jiném severském městě výzkumníci, akademici a komunální politici. Jeho jubilejní desátý ročník proběhne v únoru 2023 ve švédském Karlstadu.

Výzvy, které nečekáte

Walker si s z kongresu v Joensuu odnesl dvě věci: „Za prvé, zimní cyklistika přináší výzvy, ale ne vždy takové, jaké čekáte. Za druhé, a to je možná předvídatelnější, že pokud chcete, aby lidé v zimě jezdili na kole, potřebují k tomu infrastrukturu,“ vysvětluje. V Joensuu jsou sněhové podmínky příznivé v tom smyslu, že sněhu je dost a vytváří kompaktní povrch, na kterém můžete snadno jezdit i na obyčejném kole bez zimních plášťů.

Že kolo a zima nejdou dohromady? Ve Finsku si to nemyslí

Cyklostezky se tu protahují stejnými stroji jako silnice. Čerstvý sníh se odhrne a starý udusaný posype pískem, nikoliv solí. Dokud je rtuť na teploměru pod nulou, je vše v pořádku. Problémy tu způsobují spíše kolísající teploty. „Když přestane mrznout, nastane problém, ze sněhu se stane břečka a když znovu zmrzne, promění se stezka v hrbolaté kluziště,“ vysvětluje Marri Koistinen, šéf Finské cyklistické federace. Bez údržby to zkrátka nefunguje ani tady.

Kde je vůle…

Joensuu má oproti jiným městům, pokud jde o cyklistickou dopravu pár výhod. Je relativně malé, téměř placaté a jeho široké ulice vyrostly z velké části v posledních desetiletích, ještě v roce 1950 mělo kolem 7000 obyvatel. Má ale také komplexní systém oddělených cyklostezek. A to právě to klíčové. Ari Varonen, šéf dopravních staveb města říká: „Jen nakreslený cyklopruh by v zimě úplně nefungoval. Pod sněhem ani nevidíte, kde končí.“ A tak se opět dostáváme k našemu oblíbenému závěru, že pokud chcete, aby co nejvíce lidí cestovalo udržitelně, potřebujete konzistentní politickou vůli k dlouhodobým investicím do funkční infrastruktury.

A ta je Joensuu dlouhodobě patrná. Na kongresu, který město hostilo, starosta Kari Karjalainen nejen hosty srdečně přivítal, ale také potvrdil závazek dovést město do roku 2025 (!) k uhlíkové neutralitě. Aby se mu to podařilo, musí zredukovat emise z dopravy, které představují 70 % veškerých emisí města. Stejně jako Karjalainen se zdá být odhodlaná i finská vláda, která má speciální program pro aktivní dopravu. Ten cílí na zvýšení podílu pěší a cyklistické dopravy o 30 % do roku 2030, kdy by mělo být uhlíkově neutrální komplet celé Finsko. To je o dvacet let dříve, než k čemu se zavázal zbytek Evropské unie.

Cyklista ve finském Oulu

Finové na to jdou jinak

Zatímco v Česku stále diskutujeme o tom, jestli je jízda autem po historickém centru města lidské právo, předseda Finské cyklistické federace je členem vládního výboru, jehož úkolem je podniknout kroky potřebné právě snížení emisí. Inovativní a promyšlená finská politika by dala smést ze stolu s pokrčením ramen a slovy, že Finové to prostě mají jinak. Ale…

Do určité míry je to samozřejmě pravda. Právě Joensuu se stalo již před čtyřiceti lety dějištěm jednoho z nejúspěšnějších experimentů v dějinách zdravotní péče, kdy stále se zhoršující životní styl a následně i zdravotní stav obyvatel znepokojoval autority natolik, že dokázaly pozitivními pobídkami motivovat lidi ke změně a výskyt kardiovaskulárních onemocnění v populaci v průběhu 20 let snížit o 80 %. Ještě o něco známější je efektivita finského vzdělávání a každoročně updatovaný celosvětový „žebříček štěstí“, kterém se Finsko již 5 let v řadě umisťuje na první příčce. Podobně je na tom s genderovou rovností a finská premiérka se netají ambicí do roku 2027 v zemi úplně eliminovat fenomén bezdomovectví.

Lidi na kolech uvidíte v zimě i v centru Helsinek

Co stojí za změnu myšlení?

Takže ano, Finsko dělá spoustu věcí jinak. Z jeho přístupu bychom se ale také mohli ledacos naučit. Polovina školáků dojíždí v Joensuu i v zimě do školy na kole. I když je venku hluboko pod nulou, stojany na kola u škol jsou denně plné. A to nejen v Joensuu, ale i Helsinkách, Oulu, Tampere, Uppsale, Umee, Lahti a městech po celém Finsku. No, řekněte sami, nestojí taková představa za změnu myšlení?