Začít jednat nestojí nic než trochu dobré vůle a úsilí. Cyklistika je jemná forma aktivismu, říká iniciátorka cyklojízdy COP31 Bike Ride

Praha se začátkem srpna připojila k městům, která na klimatický summit COP31 v turecké Antalyi poslala dopis o tom, jak moc je pro ni udržitelná mobilita zásadní. Stalo se tak díky nizozemské aktivistce Jolein Schorel, která koordinuje mezinárodní cyklojízdu zahrnující desítky tisíc kilometrů, tisíce účastníků a stovky spolků a organizací. Ta strávila v Praze dva dny. Na summit kromě dopisů od radnic veze cykloštafeta také desítku návrhů toho, jak implementovat cyklodopravu do klimatických politik.

Letos jede štafeta na summit už po třetí. Kde vznikla myšlenka COP Bike Rides?

Zase tak originální to vlastně není. Na summity COP jezdí se svými agendami mnoho iniciativ už mnoho let. Mě inspirovala skupina cyklistů, ke které jsem se přidala na cestě na COP v Glasgow před pěti lety. Druhého z iniciátorů zase štvala absence cykloopatření v jeho domovském městě. No a když se potkají lidé s podobným nastavením, začnou se dít věci…

Takže letos tam jedete už po šesté?

Ne. S tímto konceptem jsme začali na COP29, loni jsme jeli na COP30 a letos je to náš třetí ročník.

Jak se lidé, kteří se vaší cykloštafety účastní, dávají dohromady?

Někdy je to úplně jednoduché, prostě si to řeknou… (smích). Nejdřív se snažíme najít někoho v každé zemi, někoho, komu se ta myšlenka líbí a je ochotný ji podpořit a mohl by mít kolem sebe nějakou síť dalších lidí. Ten se pak stane koordinátorem pro danou zemi. Například v Itálii je velmi silná komunita cyklistů kolem asociace FIAB (Federazione Italiana Ambiente e Bicicletta, pozn. aut), my jsme se s spojili s Jacobem, který je jedním z „cyklistických starostů“, a ti se napříč italskými městy sdružují v jedné organizaci. A ten zapojil prakticky celou zemi. Někdy je ale těžké právě takového člověka najít. Ale každý, kdo se zatím připojil, se chce zúčastnit i další rok. Hlásí se nám i lidé, kteří od někoho slyšeli, že se štafeta koná, a chtějí se také přidat.

Takže vlastně na začátku nevíte, z kolika zemí se k vám někdo připojí?

Co víme, je odkud a kam pojedeme. To jsou místa konání konference. Pak naplánujeme možnou trasu a v každé dotčené zemi hledáme organizátora. A s těmito lidmi pak plánujeme tu nejlepší trasu do sousední země. Ty postranní větve, které se chtějí připojit, pak prostě nějak připojíme.

Co vás osobně vede k tomu, abyste trávila tolik času touhle „misí“?

Na to se taky pořád sama sebe ptám… (smích). Vyrostla jsem s vědomím, že nejdřív studujete, pak pracujete, a nakonec se věci kolem vás nějak zlepší. Jenže ony se zlepšují velmi pomalu… Když jsme před zhruba patnácti lety začali trávit dovolené v sedle, začalo mě napadat, že i cyklistika může být jemnou formou aktivismu, kterou může dělat v podstatě každý, včetně mě. A to, co se snažíme prosadit, by mělo být zahrnuto v politických rozhodnutích a politikách obecně. Mám obavy o naše životní prostředí a problémy s ním spojené, jako jsou letošní vlny veder, které asi pociťujeme všichni. V Nizozemsku je cyklistika jeden ze způsobů dopravy, který si svobodně můžete vybrat, a já už dneska vím, že všude tomu tak není. A bylo by dobré, kdyby se to změnilo.

Štafetu po příjezdu do Prahy přivítali před Rudolfinem zástupci nizozemské a turecké ambasády, české kanceláře OSN a Hlavního města Prahy

Vydat se na takovouhle jízdu je ale náročné i z hlediska času, peněz…

Ano. Ale je to taky krásné. Někdy samozřejmě ne. Ale většinou ano. Je hezké, že můžu být tady, povídat si s vámi, potkávat lidi, kteří myslí podobně jako já, po celém světě. Dalo by se to přirovnat k prázdninám, i když musíme dodržovat časový plán, aby všechno klaplo tak, jak má. A samotná jízda na kole je skvělá.

Takže tohle je vaše dovolená?

Mám to štěstí, že pracuji jako nezávislá profesionálka v oblasti udržitelnosti, takže jsem sama svou paní a mohu si to dovolit. Jsem něco jako programová manažerka a radím domácnostem, jak být udržitelnější. Takže, když si práci dobře naplánuji, můžu se vydat na takovou cestu.

A těch deset návrhů, které na COP31 vezete, ty dal dohromady kdo?

Vznikly v prvním roce našeho projektu, když jsme jeli z Paříže do Baku. Ve Francii se zformovala skupina odborníků, která navrhla, jak by mohly vypadat. A po cestě jsme je konzultovali s radnicemi a dalšími odborníky. Takže ta naše první jízda byla také o dolaďování jejich finálního znění tak, aby se daly uplatňovat mezinárodně, v různých zemích. Zajímavé je, že jsou sice specifické, ale velmi obecné, takže je můžete přizpůsobit konkrétní situaci dané země. Rezonují i v Jižní Americe a na africkém kontinentu. Implementace se může stát od státu lišit, ale ty návrhy oslovují vlastně všechny. A to mi na tomhle projektu připadá tak skvělé, že se na nich tolik lidí z různých zemí jednohlasně shodne. To se mi opravdu moc líbí.

Jaký ohlas jste doposud zaznamenali?

Nejdřív to bylo opravdu bláznivé, nikdo vás nezná, možná vás někdo zaznamenal na sociálních sítích, ale to je tak všechno. První rok jsme se prostě snažili nacpat náš banner komukoliv, kdo měl aspoň trochu zájem. A všichni nám říkali, že cyklistika je lokální téma, ne téma pro mezinárodní stůl. My jsme odpovídali, že neexistuje nic jako lokální doprava, protože doprava je vždycky odněkud někam, propojuje místa, a to její podstata. Minulý rok jsme začali sbírat dopisy od jednotlivých měst, a nakonec jich byly dvě stovky, které jsme doručili prezidentovi summitu.

Dopravní prostředek budoucnosti

Dostali jste nějakou odpověď?

Ne. Myslela jsem, že třeba aspoň odepíšou těm radnicím, ale ne. Tak doufáme, že třeba letos.

Předpokládám, že pojedete i příští rok…

Příští rok bude klimatická konference v Etiopii a je velmi mimořádné, že je místo konání známé už teď. Většinou se to oznamuje až v listopadu. Takže to bude velká výzva, dojet do Etiopie. Ale už na tom pracujeme. Takže ano, pokusíme se tam být, i když v Africe je všechno o dost složitější než tady a budeme muset zorganizovat ještě větší úroveň podpory, aby se jízdy mohl zúčastnit úplně každý a nejen ti, kteří mají dostatek prostředků. Pokud se nám to podaří stihnout časově, to musíme ještě propočítat. Věřím ale, že se to podaří.

Letos celá štafeta pokrývá 22 tisíc kilometrů, že?

Ještě víc. Zatím víme, že se zúčastní přes tisíc lidí, ale to není konečné číslo. Možná to bude 1300, 1400 a možná ještě víc. Přidávají se lidé z dalších směrů. Minulý týden jsme ale například zjistili, že pro lidi v Německu není snadné si jen tak vzít volno, musí si ho naplánovat skoro rok dopředu. Takže máme výhodu, že o Etiopii víme už teď. Jinak by to naplánovat nešlo. Tyhle malé praktické věci se učíte za pochodu. Na cestě z Paříže do Baku bychom neuspěli, kdybychom čekali, až bude všechno potvrzené.

Banner, který putuje až do Antalye

Jak to?

Musíte prostě začít a stavět celý projekt za běhu. Což může sloužit i jako metafora, protože pokud nezačneme něco dělat, věřit si navzájem a pracovat na tom, abychom uspěli, bude prostě pozdě. Jen pět dní před začátkem COP29 jsme dostali povolení překročit hranici do Arménie. Kdybychom na to povolení čekali ve Francii, tak bychom to nestihli. Takže jsme prostě vyrazili a doufali, že to bude v pořádku.

Když jsme byli minulý měsíc v Utrechtu, místní experti na cyklodopravu a udržitelnou mobilitu nám říkali to samé. Prostě musíte nějak začít a pak se začnete posouvat…

Ano. Přesně tak. Začněte něco dělat, mluvit s lidmi o svých ambicích a překážkách. A nějaká příležitost se objeví. Možná jiná, než jste si představovali, ale nějaká. A pak své ambice buď přehodnotíte, nebo překonáte ty překážky. Jinak by se nezměnilo vůbec nic a začít jednat vás nestojí nic jiného než trochu dobré vůle a úsilí.

Dokument o COP29 Bike Ride 

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!