„Pro mě je to tady ráj.“ Španělské město, které se před více než dvaceti lety zbavilo aut

Představte si město bez konstantního hluku motorů a bez popílku na parapetech, ale za to s čistým vzduchem a všudypřítomným zpěvem ptáků a ulicemi, na kterých je radost jen tak vysedávat a klábosit se sousedy. Zhmotněním přesně takové představy je španělská Pontevedra.

Navzdory stereotypním představám o hlučných Španělech lidé v Pontevedra nekřičí. Poté, co město vykázalo veškerý provoz kromě nezbytného za svoje hranice, se nemusí snažit překřičet auta. Místo toho v tamních ulicích uslyšíte zpěv ptáků, cinkání kávových lžiček a konverzující lidské hlasy. Nebylo to tak vždycky. Když se Miguel Anxo Fernández Lores stal v roce 1999 starostou, projelo městem denně více aut, než kolik mělo obyvatel. Lores má ale jednoduchou filozofii: vlastnictví auta vám nedává právo okupovat veřejný prostor. „Copak je spravedlivé, že senioři nebo děti nemohou užívat ulici, protože jí zabírají auta? Jak může soukromý majetek – auto – zabírat veřejný prostor,“ ptá se řečnicky César Moqwuera, který je zodpovědný za městskou infrastrukturu.

Auta musí z kola ven

Lores se stal starostou po 12 letech v opozici a během jednoho měsíce vykázal auta z 300 000 metrů čtverečných historického centra a vydláždil jeho ulice žulovými dlažebními kostkami. „Centrum bylo předtím úplně mrtvé, byly tu jen drogy, auta a špinavý vzduch a spousta dopravních nehod. Lidé, kteří měli tu možnost, se raději odstěhovali. Na začátku jsme přemýšleli o tom, jak zlepšit podmínky pro dopravu. Nakonec jsme se ale rozhodli vrátit veřejný prostor rezidentům a zbavit se aut,“ vysvětlil starosta deníku The Guardian.

Když už, tak už

Zakázali autům projíždět městem a zbavili se parkovacích míst, protože auta kroužící a hledající místo k parkování představovaly největší podíl v provozu. Zavřeli v centru všechna klasická parkoviště a otevřeli podzemní garáže a záchytná parkoviště na okrajích města se 1 686 místy zdarma. Semafory a křižovatky nahradili kruhovými objezdy a pak „bezautovou“ zónu rozšířili ze středověké i na secesní část Pontevedra. V ostatních oblastech se doprava zklidnila zavedením rychlostního limitu 30 km/hod.

Auta nejezdí ani ve středověké, ani v secesní části města. Foto: Wikimedia Commons

Chránit životy i místní podnikání

A výsledky, které se dostavily, byly více než překvapivé. Na těch samých ulicích, kde při dopravních nehodách zemřelo mezi lety 1996 a 2006 třicet lidí, v dalších deseti letech přišli o život tři a od roku 2009 už nikdo. Emise CO2 se snížily o 70 % a téměř tři čtvrtiny kdysi motorizovaných cest se nyní odehrávají na kole nebo pěšky. Zatímco ostatní města v Galicii se vylidňují, Pontevedra přivítala 12 000 nových obyvatel (současná populace města je 80 000). Město nestaví žádné velké supermarkety dostupné pouze autem a místní podnikatelé, kteří by jim jinak nemohli konkurovat, dokáží přežít navzdory vleklé ekonomické krizi, se kterou se Španělsko potýká už léta.

Změny nejsou bez problémů

Levicový Lores je ale v tradičně konzervativní Galicii raritou, a přestože mu jeho urbanistické schéma vyneslo celou řadu cen, neobešlo se bez problémů. Lidé nemají rádi, když jim někdo říká, kam mohou a nemohou jet autem. Lores ale říká, že to, co se prezentuje jako právo, je ve skutečnosti privilegium. „Když se v ,bezautové´ zóně chce někdo brát, nevěsta a ženich mohou jet v autem, ale všichni ostatní jdou pěšky. To samé platí pro pohřby. Nejvíce se ale reptá na to, že Loresovo schéma přineslo poplatek za vjezd do okrajových částí zónu a na nedostatek parkovacích míst.

Centrum Pontevedra v noci. Foto: Wikimedia Commons

Místní architekt Rogelio Carballo Soler ale zdůrazňuje: „Tohle město má pro chodce perfektní velikost. Celé ho přejdete za 25 minut. Jsou tu věci, které lze kritizovat, ale na tomto modelu rozhodně není co odmítat,“ říká. Souhlasí s ním i místní obyvatel Ramiro Armesto: „Jediný problém je v tom, že z parkovišť za okrajích města nejezdí žádná veřejná doprava. Ale žil jsem ve Valencii a Toledu a ani v jednom z těch měst se mi nežilo tak hezky, jako v tady.“ A přidává se i Raquel García: „Já jsem bydlel v Madridu a tohle město je pro mě ráj. Chodím všude pěšky, i když prší. Je to skvělé místo pro život, když máte děti.“

Vlastními silami

Veškeré práce na úpravě infrastruktury byly financovány lokálně a nedostaly žádnou podporu od vlády ani kraje. „Nečerpali jsme ani žádné granty, všechno jsme zařídili vlastními silami,“ dodává Lores. Město nabízí spousty historických památek a pikareskních náměstíček a přímo vybízí k toulkám. Množstvím mostů přes řeku Lérez dostává svému jménu a láká také na nejlepší galicijské pláže a turistické stezky. A to všechno bez aut. Nechybějí mu.