Padesát let autodráhového plánování v Praze

Ponecháme-li stranou starší regulační plány vznikající v Praze od 30. let minulého století, byl v Praze první velkou koncepcí autodráhových komunikací tzv. „roštový systém“ z roku 1964. Jádrem plánu byly tři severojižní a dvě východozápadní magistrály, roztínající kompaktní město, doplněné několika tangentami a radiálami. Jen poměrně nevelkými úpravami se z něj stal ZÁKOS (základní komunikační skelet). Jeho koncepci schválila 4. prosince 1974 vláda Československé socialistické republiky.

Schéma roštového systému (60. léta)

Schéma ZÁKOS (1974)

ZÁKOS byl založen na koncepci celkem devíti roštových radiál, které by propojovaly vnější a střední okruh. Uvnitř středního okruhu se pak měly křížit dvě magistrály: Severojižní a uvažovaná Východozápadní, jejíž součástí měl být silniční most na Výtoni a která měla propojovat Radlickou a Strašnickou radiálu. Husitská a Koněvova ulice měly být přeměněny na Žižkovskou radiálu vedoucí až k Bulharu. Kvůli budování komunikací měla být srovnána se zemí polovina Žižkova, Nuselského údolí a část Smíchova. Většina okruhů a radiál měla být vedena povrchově – město by tak v rozmezí maximálně každých tří kilometrů protínala dálnice.

Cílem ZÁKOSu bylo zejména nejjednodušším způsobem vyřešit technicky dopravní funkce města s prioritou principu „nejkratší cestou k cíli“, s doprovodnou argumentací zvýšit cestovní rychlost, snížit spotřebu pohonných hmot, snížit počet nehod, snížit hlučnost apod.

Budování celého systému bylo rozděleno do etap s předpokladem dokončení někdy kolem roku 2000. Počítalo se mimo jiné také se záchytnými parkovišti na okrajích města. Investice do celé silniční sítě se počítaly v miliardách korun. Vedle metra a přestavby železničního uzlu tak vznikl další velkolepý projekt v oblasti dopravy v metropoli – ovšem opět nepříliš závislý na těch ostatních.

Do konce roku 1990 bylo prostavěno celkem 7,9 mld. Kč, do tohoto roku bylo v provozu asi 77 km komunikací, tedy necelá třetina celkové plánované délky – 236 km. Rozestavěno bylo dalších téměř 11 km tras o celkových rozpočtových nákladech 4,3 mld. korun.

ZÁKOS a občanská společnost

Výstavba husté sítě dálnic a radiál pro automobilovou dopravu v Praze byla již na konci 80. let dvacátého století předmětem kritiky a protestů občanské společnosti. Proti demolicím historických čtvrtí Prahy a výstavbě povrchových kapacitních silnic se bouřili zejména environmentalisté, ale nejen ti.
Pražským dopravním systémem se zabývaly například Pražské matky. Jejich první akce začaly v zimě 1988, kdy reagovaly na kritické hodnoty znečišťujících látek v ovzduší a na nevyhovující smogovou vyhlášku. V květnu 1989 uspořádaly Pražské matky první demonstraci v tehdejším Československu upozorňující na neřešené environmentální problémy a požadovaly pravdivé informace o stavu životního prostředí.
Pražská doprava byla také předmětem kampaní Dětí Země, ekologické společnosti a řady dalších organizací a hnutí, jež prosazovaly odklon od výstavby dalších dálničních komunikací v historických čtvrtích města. Požadavek na přehodnocení dopravní koncepce podporovala velká část obyvatel Prahy.

ZÁKOS byl tedy ve své době postaven jen zčásti; jeho úplné dobudování znemožnil především nedostatek finančních prostředků.

Zpracováno podle podkladů pro hodnocení EIA SV sekce městského okruhu a studie „Městský okruh – zastaralá a nešetrná infrastruktura, která je přítěží naší metropole,“ Auto*Mat 2008 (Studie zde), která využívá taktéž Wikipedie.