Podle aut na našich silnicích by se zdálo, že jsme velmi bohatá společnost, říká socioložka

 „Automobilismus má u nás stále jakousi falešnou prestiž. A to se promítá i do organizace veřejného prostoru,” říká brněnská socioložka Kateřina Nedbálková. Povídali jsme si s ní o předmětu výzkumu, na kterém se v současnosti podílí. Jak se jí jezdí po městě na kole a proč stavby dalších obchvatů nevyřeší naše problémy s dopravou?

Co vás přivedlo k tomu, zkoumat fenomén automobilismu?

Kolegova žena měla autonehodu a na základě tohoto traumatu se on rozhodl napsat grant a k tématu mě přizval. A já jsem byla vlastně překvapená, jak moc to téma s lidmi rezonuje. Ať už jde o řidiče, chodce nebo cyklisty, většina lidí má na problematiku dopravy silný názor. To mě moc těší a připadá mi to čím dál víc jako velmi důležité téma.

Proč myslíte, že jde o tak „výbušné“ téma?

To téma se nějak dotýká každého z nás. Každý jsme nějak účastníkem silničního provozu. Ve výzkumném týmu je nás poměrně hodně, projekt má brněnskou a vídeňskou stranu a každého z nás zajímá něco trochu jiného. Na každé straně děláme rozhovory s lidmi, kteří zažili nějakou nehodu, a hodně se tam objevuje téma viny a individuální zodpovědnosti. Obzvlášť u žen. Panuje přesvědčení, že stane-li se nehoda, je to proto, že někdo udělal chybu. Kdyby k ní nedošlo, tak je všechno perfektní. Což je falešný narativ, protože automobilismus je vlastně ze své podstaty násilí. Představuje násilí na lidech, na přírodě, na veřejném prostoru i životním prostředí. Jedná se o strukturální násilí, které jsme se naučili jako násilí nevnímat. Soustředíme se spíše na to, co je zjevné a viditelné, přiřazovat vinu konkrétním lidem nebo konkrétním strojům.

Objevují se vám ve výzkumu nějaké rozdíly mezi Brnem a Vídní?

Pokud jde o ten pocit viny, tak spíš ne. Výrazně odlišná je ale infrastruktura těchto dvou  měst. To vidím i jako laik, když jedu do Vídně na návštěvu. Prostor je uspořádaný tak, že je vstřícný i k jiným aktérům a formám dopravy, než je auto.

Podle Kateřiny Nedbálkové nejsou žádné další okruhy řešením

Máte nějaké vysvětlení pro fakt, že jsme v Česku tak moc posedlí auty?

Po městě se přepravuji na kole, proplétám se neustále mezi obrovskými a nejspíš také drahými auty, ve kterých sedí jeden, nebo maximálně dva lidé. Trávím také hodně času v Dánsku, kde vidím spíše menší auta a samozřejmě, daleko více kol a cyklostezek. Auta jsou v Dánsku opatřena 150 procentní daní, takže tam jezdí spíše menší a levnější auta, která jsou i tak dost drahá. Z pozice cyklisty nebo chodce se v Dánsku i ve Vídni přepravuje moc dobře, včetně sítě veřejné dopravy. V Česku si dobrý pocit z dopravy uzurpují řidiči. Čím větší auto, tím lepší pocit. Auto indikuje sociální status. Když se díváte na auta v Brně nebo v Praze, zdálo by se, že jsme velmi bohatá společnost. Automobilismus má samozřejmě také genderový rozměr, auto je stále jakýmsi symbolem maskulinity. Muži řídí automobilky a muži prosazují zájmy automobilismu a skrze tuhle reprezentaci se v naší stále silně patriarchální společnosti udržuje silná pozice automobilismu, jako něčeho bytostně svobodného a hodnotného, co je třeba zachovat. A to se promítá i do organizace veřejného prostoru, která je pro mnoho lidí omezující. Když jedu do práce na kole, tak se skoro bojím o život.

Jak si vysvětlujete agresivitu na našich silnicích?

Já nejsem fanda nějakých národních mentalit. V Dánsku určitě pomáhají cyklostezky, auta u vás pak nejezdí tak blízko. Hezky to popisuje Petr Šesták ve své knize Vyhoření, která se mi hodně líbila. V jedné pasáži popisuje to, že primárním aktérem dopravy není řidič, ale auto. Auto je vybaveno tak, že může nebo skoro musí jet rychle, musí zabírat hodně prostoru, vydávat silný zvuk, řidič je v něm skoro druhotný. Podřizujeme se autům, místo abychom si zařídili věci tak, aby vyhovovaly nám. Proto někteří sociologové mluví o režimu automobility, který je nutně vždy spojený s mocí. Skrze automobilismus se reprodukují nerovnosti, které někomu vyhovují, protože si nedovede představit nic jiného, pro většinu lidí jsou však ve svých důsledcích omezující.

Co se s tím dá dělat?

Těžká otázka. Každý může jednat adekvátně své pozici, hledat aliance s dalšími lidmi. Jako socioložka můžu dělat něco jiného než jako primátorka nebo ředitelka automobilky. Mohu ukazovat i druhou stránku převládajícího příběhu o tom, že automobilismus je skvělá věc symbolizující modernitu, svobodu a volnost. Automobilismus však v sobě nese také mnoho emocí, to našem výzkumu vystupuje na povrch zcela jasně. Být účastníkem dopravy taky vyžaduje ovládat pravidla a mít dovednosti k tomu, aby člověk v provozu obstál. Spousta těch pravidel je nevyslovených, člověk se naučí je znát a cítit. V rozhovorech lidé často mluví o tom, že musí být neustále ve střehu, připraveni na nehodu. Je jen otázkou času, kdy dojde k nějaké kolizi, přitom se navenek všichni tváříme jakoby nic, že je vše v pořádku. Zdá se mi důležité mi ukazovat, že to jde i jinak. I když je to náročné a vyvolává to silný odpor. Muži 50+ s omezeným rozhledem jsou takto spokojení.

Velké, drahé auto je stále statusovým symbolem

Takže to může vyřešit čas? Má vůbec smysl s nimi bojovat?

Určitě to má smysl. Chtěla bych mít víru v to, že to vyřeší generační proměna, ale bohužel to tak není. Určitě je spousta starších inovativně a progresivně uvažujících a jednajících lidí a zároveň spousta mladých vyznavatelů tradic. Výzkumy z USA nebo Jižní Koreji ukazují odklon od liberalismu u mladých mužů, kteří mají pocit, že feminismus zašel příliš daleko, a jsou tak ve svých názorech daleko konzervativnější než jejich otcové.

Co kromě infrastruktury vám v Brně při jízdě na kole chybí?

Připadá mi, že celý systém potřebuje změnu. To může být například dostupná a bezplatná městská hromadná doprava, cyklostezky, zpoplatnění vjezdu do centra města. Když vidím, jak se staví zase nový obchvat, který určitě stojí mnoho peněz, přijde mi to škoda. Výsledkem bude jen více aut. Chybí odvaha a ochota uvažovat jinak. Nové obchvaty nejsou řešení, ale nesmysl.

Kdy a kde si budeme moci přečíst nějaké výstupy z vašeho výzkumu automobilismu?

V rámci grantové podpory máme podmínku, že výstupy musíme publikovat v odborných časopisech v angličtině. Je ale důležité přibližovat výsledky výzkumů i širší veřejnosti. O to jsem se snažila, pokud jde o mou práci zaměřenou na manuální práci, kriminalitu nebo vězení. Vaši otázku budu nicméně tlumočit týmu. Že je tady poptávka a co s ní uděláme.

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme.