Lidé v zahraničí projevují vůči cyklistům daleko větší respekt, říká dlouholetá účastnice AutoMatích Cyklojízd

Paní Dana Hanušová (60) se již 20 let pravidelně účastní našich Cyklojízd. A dvacáté výročí fungování slaví letos i spolek AutoMat. Proto jsme se jí vyptali nejen na její celoživotní vášeň, ale také jsme si povídali o bolístkách pražské infrastruktury či výchově dětí ke zdravým dopravním návykům. Co si jako učitelka myslí o fenoménu mama taxi asi nebude těžké odhadnout…

Pamatujete si na první cyklojízdu, které jste se zúčastnila?

Bylo to myslím v roce 2003, startovalo se z náměstí Jiřího z Poděbrad. Pak si pamatuji, jak se jelo po magistrále a bylo to přesně o tom, že teď tady jedou kola a ne auta. Tam byly ne stovky, ale tisíce lidí. To byl velký zážitek.

Rozdíl mezi tehdejší a současnou podobou cyklojízdy je v tom, že tenkrát policie nedělala doprovod, ale naopak se snažila cyklistům bránit. Vy jste je jezdila se svými malými dětmi. Neměla jste strach?

Velké konflikty byly hlavně s řidiči. Kola tenkrát nebyla vůbec tak populární. Strach jsem ale neměla. Já cyklistiku miluji. Dnes jsem v situaci, kdy mám potvrzenou genetickou chorobu, svalové ochabování a dokud budu jezdit, tak budu i chodit. Takhle jsem si to postavila. Děti se mnou jezdily od začátku. V roce 2004 pořádal CzechTourism cyklojízdu pod názvem Krásná země z Chebu do Mostů u Jablunkova, kde jste se mohli kdykoliv na trase přidat. Já jsem se se třemi syny přidala v Břeclavi a jelo se po denních etapách až do Mostů u Jablunkova. Jedna z etap přes Ostravu byla dlouhá přes 100 km, i když původně měla být kratší. Nejmladšímu bylo tehdy 9 let.

„Krásná země“ v roce 2004 u doprovodného vozu. Nejstarší syn fotí a opravuje se jeho kolo

Když se vrátíme zpátky k pražským cyklojízdám, jaký to byl pocit, když jste se poprvé ocitla s masou cyklistů na magistrále?

Jedním slovem úžasný. Bylo to takové symbolické prolomení bariéry. Kola tady jsou a chtějí své místo.

Byla jste i na průjezdu Blankou v roce 2015?

Ano. My jsme jeli se syny skoro první, a to bylo také úžasné. Dodneška kdykoliv jedu Blankou, i když nejsem moc motorista, tak na to vzpomínám. Byl to trochu zmatek kvůli tomu obrovskému množství lidí, ale ta samotná jízda byla skvělá.

Vynechala jste vůbec někdy nějakou Cyklojízdu?

Dvakrát. Pokaždé ze zdravotních důvodů.

Paní Dana se svými syny v roce 2006

Jezdíte běžně po městě na kole?

Když jsem pracovala v Černošicích, tak jsem jezdila do práce. To je ideální trasa. Chvilku jsem pracovala v Motole a tam jsem občas taky jela na kole.

A jak se vám po Praze jezdí?

Trochu se bojím aut. Co si na tom řidiči vezmu, že jo? I když budu naprosto v právu… Jednou mě srazila motorka, ale to teda nebylo v Praze. To bylo hrozné, i když mě jen drknul o šlapku, stejně jsem šla k zemi. Velký úraz jsem si ale způsobila sama, několikanásobně jsem si zlomila horní čelist. Ale stejně jsem si na kolo sedla znovu. A jsem moc ráda, že jsem to zvládla.

Kde všude jste na kole byla?

V Itálii, ve Francii, v Německu, Polsku, Litvě, Rakousku. Ale tam mě dovezl autobus, tam jsem nedojela na kole. Litva je z hlediska cyklistiky skvělá. Příští týden odjíždím do Holandska. Lidé v zahraničí projevují vůči cyklistům daleko větší respekt.

Fotka z roku 2000

A jaký je váš denní rekord?

Těch 110 kilometrů, víc ne. Ta moje choroba se zhoršuje a už to určitě nepřekonám. Vím, že asi jednou na tom vozíčku skončím, jako moje maminka. Já už na to kolo ani nenaskočím. Musím si ho položit na zem, stoupnout si nad něj a pak ho zvednout. Ale už se za to nestydím.

Vnímáte nějaké zlepšení od doby, co platí zákon o bezpečném odstupu 1,5 metru?

Nevím. Všechno záleží na lidech. Kdo nebude chtít zákon dodržet, tak ho dodržovat nebude. Ale je určitě dobré, že je přesně dané, co je už trestné a co není.

AutoMat spoustu lidí vnímá jako spolek radikálů, vy jste učitelka, nevadí vám být spojována s námi?

Ne. Cyklistice by se ve městech měl dávat větší prostor a o tom nemůže být pochyb. Pokud jde o radikalismus, když cyklojízda projíždí městem, zdrží to auta opravdu jen na chvilku. Tak jakýpak radikalismus?

S nejmladším synem v roce 2003

Co by cyklistům ve městech nejvíc pomohlo?

To je hodně těžká otázka. Já mám před auty respekt a uvítala bych souvislou infrastrukturu. Jednou jsem málem dostala pokutu, že jsem projížděla přes náměstí Míru po širokém chodníku, kde se to prý nesmí. Jenže mezi ta auta se mi úplně nechce. Často se setkávám s tím, že cyklopruh najednou skončí a ocitnete se mezi auty. To já teda radši sesednu a jdu po chodníku.

O tom náměstí Míru už mi to říkalo víc lidí. Zlegalizovat ho pro cyklisty, stejně jako některé jiné chodníky, by mohlo být řešení…

Určitě. Tam se vejdou cyklisti a chodci, aniž by někdo někoho ohrožoval.

Co učíte?

Učím češtinu děti s poruchami učení. Druhý stupeň základky.

Snažíte se je motivovat k jízdě na kole?

Přiznám se, že ano. To jsou často děti, které nejely v životě ani vlakem, rodiče je všude vozí. Takže se jim snažím ukazovat, že to jde i jinak. Když chodily na základku moje vlastní děti, brali jsme jejich třídu i s panem učitelem a dalšími rodiči na kola o prázdninách.

Fotka s mým kolem z roku 2002. Já fotím

Jak vnímáte fenomén mama taxi? Co si o tom myslíte?

Já s tím nesouhlasím. Já jsem matka samoživitelka a se syny jsme jezdili všude vlakem a pak na kole. Každý se svým baťůžkem. To musí chtít rodiče, děti to samy nezmění.

Co pro vás znamená cyklistika?

Pohyb, příroda, čistá hlava. Bez kola si neumím život ani představit.

Foto: archív paní Dany Hanušové

Líbí se vám co v AutoMatu děláme? Podpořte nás, udržitelnou mobilitu a městskou cyklistiku v Česku jakoukoliv částkou a nakrmte AutoMat. Díky!

Mohlo by vás také zajímat

Kde se vzal, tu se vzal: Geneze a proměny názvu spolku AutoMat (12. 5. 2023)

Cyklojízdy v Praze slaví 21 let. Jak to všechno začalo? (19. 5. 2022)

Auto*Mat: Mýty, hejty, touhy (11. 8. 2018)