Nemám čas jezdit autem (a šetřím (si) životní prostředí i peníze)

Služební jízdy? nejlepší je žádná, a když to musí být, tak na kole nebo vlakem!

Na podzim roku 2004 jsem musel převzít vedení firmy (po dvouletém působení mimo ni). Díky mým protikorupčním aktivitám se firma začala potýkat se zakázkovou krizí, což se negativně projevilo i v pracovním kolektivu – zejména ve vedení. Celý (pětičlenný) kolektiv bývalého vedení firmy totiž považoval mé aktivity za kontraproduktivní a neslučitelné s řádným fungováním firmy na trhu.

Musel jsem začít dělat mimo personální změny i rychlé a radikální kroky ke snížení režijních nákladů, předešlým vedením již tak notně optimalizované.

Jedním ze zásadních opatření vedoucím ke snížení režijních nákladů byla radikální změna v systému využívání osobních služebních aut (OAU). Nejednalo se jen o výrazné omezení dosavadního způsobu využívání OAU, ale v konečném důsledku i o výraznou změnu v plánování práce těch, jichž se změna týkala. Mnoho věcí se dá vyřídit korespondenčně či telefonicky, do auta člověk mnohdy sedne aniž je to nutné. Když má člověk auto k dispozici naprosto jinak plánuje i přemýšlí, než když tak lehce dostupné není. Začalo u nás ve firmě platit, že nejlepší služební cesta je žádná.

Opatření jsem vydal formou příkazu ředitele, jenž měl mít charakter vážně míněné recese (na prvním místě co se týče vhodnosti způsobu přepravy na služební cestu je po pěší chůzi kolo – „služební“ – kolo firmě jeden ze spolupracovníků, recesistů, na základě „příkazu“ také daroval). Toto opatření bohužel narazilo na odpor omezením dotčených (především vedoucích) pracovníků. Po jakési době „sabotáží“ se ale systém začal ujímat. Problém byl totiž v tom, že každý viděl tu svou služ. cestu autem jako „nutnou“ (protože každý svoji práci považuje za nejdůležitější) = a» šetří a jezdí vlakem „někdo“ jiný, kdo má „více času a méně náročné úkoly“. To, že cesta vlakem přináší mimo úspor režií člověku samotnému i obrovské úspory časové, si nepřipustí ten, kdo to nevyzkoušel a vyzkoušet ani nechce. Někteří mí kolegové proto ještě dosud zatvrzele či z hrdosti odmítají jezdit hromadnými dopravními prostředky, ale věřím, že ješitnost časem ustoupí selskému rozumu.

Jak to začalo – nemám čas jezdit autem

Kdysi jsem jezdil autem poměrně mnoho – cca 60 tis km ročně – čím méně práce jsme měli, tím více jsem musel jezdit. Jednou jsem jel z Bruntálu do Prahy a nebyl jsem na schůzku připraven. Vzpomněl jsem si na kamaráda, jenž si pochvaloval pohodovou cestu do Prahy vlakem – udělá si cestou v klidu práci kterou potřebuje, nebo se vyspí, nají, přečte si knížku…, žádné stresy na dálnici apod. Zastavil jsem v Olomouci sedl na vlak a po cestě jsem si vše připravil.

Ihned se mi takové cestování zalíbilo. Hned po návratu z této služební cesty jsem demonstrativně vrátil našemu dispečerovi klíče od svého služebního auta a od té doby jezdím všude už jen vlaky a autobusy. „Příkaz“ k jízdám stejným způsobem jsem dal ostatním v lednu 2005, tedy asi po roce svých dobrých zkušeností s cestováním hromadnou dopravou. Sám do auta sednu jen výjimečně nebo je-li to ekonomicky výhodné – nemám čas jezdit autem!

Velké úspory – peněz a hlavně životního prostředí

Úspory byly po zavedení služebních cest hromadnou dopravou okamžité. Náklady na tuto položku správních režií nám ve srovnání se stejným obdobím loňského roku klesly o 30%, v penězích úspory činí cca 60 tisíc Kč měsíčně (při srovnatelném obratu firmy, tj cca 250 mil Kč ročně). Jelikož dobře hospodaříme, tak veškeré úspory jdou zpět pracovníkům, jež se na úsporách podílí = do mezd. Směrnice na používání OAU je také součástí enviromentálního systému dle ČSN EN ISO 14001, jež máme zaveden a certifikován od roku 2004.

Chránit životního prostředí by mělo být prioritou celé naší společnosti. Automobilový provoz dramaticky životní prostředí narušuje. Provoz na komunikacích je čím dál větší a nebezpečnější. Místo koncepčního řešení vedoucího k omezení silniční dopravy podporují naši nezodpovědní politici nekoncepčností postižené (a korupcí ovládané) rozšiřování silniční (dálniční) sítě, což situaci na komunikacích stále jen zhoršuje. Zlepšením stavu silnic (dálnic) se totiž vždy zvýší provoz na nich. Po chvíli relativního klidu se situace s jejich přetížením opakuje a výchozí dopravní situace se ještě více zhorší – jako nekonečný problém. Pokrytecky a nezodpovědně se tím koncepční řešení problému odkládá jako zátěž pro budoucí generace.

Automobilů jezdí čím dál více, spotřeba pohonných hmot i energií stoupá, každý by chtěl, aby začal šetřit ten druhý. Václav Cílek se v knize Makom o této naší sobeckosti zmiňuje slovy: „… naše současná lidská společnost spotřebuje za rok tolik energie, kolik naše planeta vyrobila za milión let…“.

Díky sobectví a materialismem zdegenerovanému způsobu myšlení vnímáme tyto zdrcující fakta jen jako pouhé statistické údaje. ®e se týkají každého z nás si připouští jen velmi málo lidí.

Řešení v oblasti spotřeby energií se mnoho nenabízí. Nejjednodušší je vždy šetřit. A nejlépe je na nic nečekat a začít ihned. My už jsme začali a myslíme to upřímně – s naší planetou i sami se sebou.