Radek Kubala Re-set

Energetická krize je výzvou pro spravedlivé řešení sociálně-ekonomické transformace, říká aktivista z Re-setu

Platforma Re-set pomáhá v českém prostředí designovat, jak by mohla proběhnout transformace společnosti na novou, spravedlivou a ekologičtější ekonomiku. Shromažďuje know how a dává ho k dispozici všem bez rozdílu. A nedávno také vyvolala rozruch svou zprávou o působení oligarchy Daniela Křetínského. O tom, jak by taková proměna společnost mohla a měla proběhnout, jestli na ní už náhodou není pozdě a jak je možné, aby byl urbanismus či ekonomika nerůstová, jsme si povídali s jejím členem, novinářem a výzkumníkem Radkem Kubalou.

Kdy, jak a proč vznikla platforma Re-set?

Re-set se zformoval v roce 2019 z lidí, kteří prošli různými ekologicko-sociálními hnutími jako jsou Limity jsme my nebo autonomně sociální centrum Klinika. My jsme se samozřejmě potkávali a zároveň jsme došli do věku, kdy spousta z nás končila vysoké školy a přemýšleli jsme, co dál a zároveň jsme uvažovali o věcech, které v těchto hnutích koncepčně chyběly. A rozhodli jsme se spojit síly a vyplnit ten prostor řekněme mezi hnutím a akademií. Chceme poskytovat výzkumnickou kapacitu, dělat výzkumy a analýzy, které by pomáhaly stanovovat cíle hnutí a pomáhaly zpřehledňovat politickou situaci atd.

Takže jste svůj aktivismus přetavili do trochu akademičtější podoby?

Trochu, zároveň i koncepčnější. Často se totiž stává, že někdo začne něco dělat, nasbírá zkušenosti a pak třeba vyhoří, a ty jeho zkušenosti zmizí. Po něm pak přijde někdo jiný, kdo se motá ve stejných slepých uličkách. My se snažíme přinést i nějaký vzdělávací program, který si klade za cíl, aby ty již nabyté zkušenosti v sociálně ekologických hnutí zůstaly. Ať už jde o strategické diskuse či praktické workshopy. Témata sociální a ekologická spolu totiž úzce souvisí. Krize, kterým čelíme, mají společnou příčinu, a proto je nutné hledat i společná řešení.

A tou společnou příčinou je co?

Systém, který je zaměřený čistě na generování zisku a růst pro růst samotný. To jsou věci, o kterých se chceme bavit. Spojitost sociálních a ekologických problémů je dobře vidět třeba na energetické krizi, protože oboje je způsobeno naší závislostí na fosilních palivech a nastavením systému, který dává fosilní oligarchii moc nad politikou. To pomáháme rozkrývat a zpřehledňovat. Zároveň spousta lidí z Re-setu je v hnutích i aktivními účastníky, nejsme jen výzkumníci, kteří si něco vymyslí a pak to hází ze slonovinové věže dolů.

Kromě toho, že pojmenováváte příčiny problémů, nabízíte i řešení. Co by se tedy mělo udělat, abychom se dostali z této neudržitelné situace, kterou si musí připustit i Václav Klaus?

On to dokonce i řekl na sjezdu AFD v Německu tak dva roky zpátky. Řekl, že debata o klimatu je z jeho pohledu prohraná… No, a ta řešení. U klimatu se to paradoxně dá říct poměrně jednoduše. Zbavit se fosilních paliv a hledat cestu, jak to udělat co nejrychleji a sociálně spravedlivě. Protože je tu velké riziko, že dekarbonizace prohloubí nerovnosti mezi lidmi. Ve skutečnosti to ale znamená velkou transformaci společnosti, promyšlení všech aspektů našeho života. Jak cestujeme, kolik potřebujeme energie a jak s ní naložíme. Potřebujeme vyrábět tolik telefonů, které se za chvíli rozbijí a my musíme kupovat nové jen proto, aby ekonomika rostla? Potřebujeme vyrábět tolik aut a dalších věcí, které nepřispívají k tomu, že náš život je kvalitnější, lepší a šťastnější?

Dobře, to bychom měli otázku spotřeby. Co dál?

Pak je tu efektivita v nakládání s energiemi. Abychom měli zateplené budovy, které neplýtvají energiemi a třetím krokem jsou obnovitelné zdroje energie. Na těchto třech postupných krocích by se mělo odehrávat promýšlení modelu společnosti, která je udržitelná. Konkrétní program si můžete přečíst na stránce novadohoda.cz. Ten ostatně podpořil i AutoMat a nabízí konkrétní kroky sociálně-ekologické transformace pro Českou republiku. Z něj pak vychází kampaň Energie lidem, která je zaměřená na řešení současné energetické krize.

Novou dohodu, kterou Re-set představil, podpořil i AutoMat

Když jsme zmínili klima, nemůžu se nezeptat na studentskou stávku 17. listopadu. Ta vyvolala bouřlivé reakce až opovržení od některých autorit. Proč tomu tak je?

Já myslím, že to není úplně tak, že by jim nikdo nenaslouchal. Ve skutečnosti si myslím, že nevyvolala tak bouřlivé reakce a velké opovržení, ale naopak občerstvila hnutí novými lidmi a taky znovu dostala klima do centra veřejné diskuze. Nedávno vyšel nový průzkum STEMu a Institutu 2050, který zkoumal mínění české veřejnost v otázkách transformace a ukázalo se, že téma klimatu u nás není ještě tolik definované. Že má 19 % principiálních odpůrců, přibližně 22 % bylo aktivních podporovatelů transformace a pak je tu obrovská část společnosti, která v této oblasti nemá úplně ukotvené názory. Zároveň je v Česku jen 6 % lidí, kteří si myslí, že klimatickou změnu nezpůsobuje člověk. Takže proti stávkujícím studentům je vlastně jen velmi malá, avšak celkem hlasitá menšina. To, co jí pomáhá být slyšet, je u nás i vlastnictví médií oligarchy napojenými na fosilní průmysl. Typicky Daniel Křetínský a jeho CNC média. To pomáhá tu debatu  ohýbat ve prospěch fosilních paliv. Čímž se dostáváme k tomu, jak je moc ve společnosti nespravedlivě rozdělena.

O tom, jak moc je Daniel Křetínský pro naši společnost nebezpečný, jste vydali poměrně obsáhlou zprávu. Proč vás tak pálí právě on?

To je dobrá otázka. Téma Andreje Babiše je investigativními novináři a novinářkami podchycené poměrně dobře. Křetínský je tak trochu muž v pozadí a zároveň je to člověk, který v posledních letech vyrostl za hranice České republiky a je velmi významný v kontextu evropské klimatické politiky. Jeho byznys ovlivňuje politiku spousty států. Ať už je to Francie, Velká Británie, Itálie nebo Slovensko. Zároveň je to firma, která je největším výhradním dovozcem plynu z Ruska, tudíž on je významným hráčem i z geopolitického hlediska. Nám přišlo, že jde o velmi podceňované téma, které nikdy nikdo nezpracoval komplexně, a to ani na mezinárodní úrovni. Proto jsme chtěli vyprávět jeho příběh v celku a v perspektivě všech sociálních i ekologických aspektů. Lidem ze západu je predátorský způsob přemýšlení našich oligarchů poměrně cizí, zatímco nás tady už zas tak nepřekvapuje. Navíc jeho vliv může ještě narůst, protože stále nevíme, jestli Křetínský náhodou nezíská příliš velký vliv nad osiřelou PPF.

Máte na tu zprávu již nějaké ohlasy?

Hodně jich je pozitivních, a to nejen od lidí z našeho okruhu. Ozvalo se nám i hodně lidí z prostředí, které není úplně aktivistické, a kteří mají s Křetínským osobní zkušenost. To mě hodně překvapilo. Reagovala na to i Křetínského firma EPH, která nás označila za extremisty.  Nepřekvapivě se nejhlasitěji ozvali lidé z jeho médií. Michal Půr tweetoval snad hodinu poté, co jsme to vydali. Takže reakci jsme vyvolali, a to je dobře. Teď bude na nás, jak s tím budeme pracovat dál.

Pojďme ještě k tomu, jak zařídit tu sociální spravedlnost…

Existuje oficiální heslo Evropské unie, které zní, že znečišťovatel platí. Tudíž by náklady té transformace měly nést v první řadě ty organizace a firmy, které problém v první řadě způsobily. Ty mají nicméně příliš velkou moc a jsou schopné se z toho zatím různě vykrucovat. A to je problém. Když se bavíme například o válečné dani, kterou zavádí celá Evropa, řekne Daniel Křetínský, že jeho firma EP Commodities odejde z České republiky, aby ji nemusela platit. Přitom náklady by neměli nést obyčejní lidé, kteří ten problém nezpůsobili, ale právě korporace, které roky vydělávaly na těžbě a spalování fosilních paliv. Varovným příkladem může být Francie a  hnutí Žlutých vést, které se zrodilo z toho, že Macronova politika nebyla spravedlivá. Zavedl vyšší daň z pohonných hmot, co se dotklo hlavně lidí, kteří potřebují dojíždět do práce a nemají jinou možnost. Peníze, které z těchto daní stát získá, by se měly využít na to, aby se zateplovaly domy a lidé měli přístup k čistým zdrojům energie. To je potřeba zajistit co nejdřív. A energetická krize je pro spravedlivé řešení sociálně-ekonomické transformace výzvou.

Daniel Křetínský a jeho média ohýbají veřejnou debatu ve prospěch fosilních paliv, říká Radek Kubala

Zkus mi ještě prosím vysvětlit, jak je to s tím nerůstem. Ekonomické teorie stojí přece hlavně na růstu. Jak se dělá třeba urbanismus nerůstu?

Začnu tím, co nerůst není. Nejde o to, že by v nerůstu žádná část společnosti nerostla. Jde o to, že se vzdáme představy, že je potřeba, aby rostlo všechno a pořád a nekonečně. A jak říkal Kenneth Boulding, to je můj oblíbený bonmot, člověk, který věří na nekonečný růst na omezené planetě je buď blázen, nebo ekonom. Musí růst třeba sektor obnovitelných zdrojů nebo pečovatelský sektor a spousta dalších věcí. Ale spousta dalších věcí nemusí. Třeba výroba věcí, které se hned rozbíjejí. A pokud jde o urbanismus, často se říká, že se musí hlavně stavět, ale jde o to, co se staví a pro koho. Navíc spousta nových bytů jde rovnou na investiční bydlení a tudíž nepomáhá řešit bytovou krizi, zato uměle živí růst. Musíme hledat modely kvalitního důstojného bydlení a využívat i toho, co tady už máme. Bavit se spíš o kvalitě než o kvantitě. Líbí se mi model, který představila ekonomka Kate Raworth. V češtině vyšla její kniha pod názvem Ekonomie koblihy. Ve zkratce jde o to, že na společnost se díváme jako na americký donut s dírou uprostřed. A ekonomika má, stejně jako ten donut nějaké vnější okraje, což jsou limity planety, a pak má vnitřní okraje, což jsou sociální limity. A mezi nimi by se měl odehrávat náš život. Aby nám lidé nepadali do té díry uvnitř, ale celkově společnost nepadala ani přes okraj ven. To je také nerůstová perspektiva.

Co můžu udělat, pokud bych vám s touhle vizí chtěla pomoci? Kromě toho, že vám pošlu peníze.

Úplně nejlepší je, když se člověk zapojí do některého z hnutí, která se snažíme podporovat. Teď dáváme třeba do pohybu iniciativu nájemníků a nájemnic. Nic takového tady nikdy nebylo a tým, který se tomu věnuje to staví doslova na zelené louce. Nebo se připojit k Univerzitám za klima, pokud jste na vysoké škole, Fridays for Future pokud jste na střední škole nebo prostě třeba k Limity jsme my. Případně můžete sami nějaké hnutí vytvořit, s tím rádi pomůžeme a poradíme.

Není na takovou transformaci už pozdě?

Do určité míry ano. Ale otázka by neměla stát, jestli ano, nebo ne, ale jak moc. Čím dřív se začne, čím rychlejší a hlubší ta proměna společnosti bude, tím větší je šance, že problémy klimatické krize se budou ozývat  méně. Viděli jsem letošní katastrofické vedro a záplavy v Pákistánu, povodně v Německu i tornádo na jižní Moravě. Tyhle věci tady budou, otázkou je, jak moc a jak často. Čím dříve s transformací začneme, tím spíše se vyhneme úplnému ekologickému kolapsu a rozvratu společnosti.

Dokážu já jako jednotlivec na osobní úrovni svými denními volbami nějak přispět k tomu, aby se nedělo tak často?

To je zajímavá otázka, protože v hnutí se vede dlouhá debata o tom, jestli měnit systém nebo osobní volby. Nedávno vyšla knížka, která tuhle debatu přesahuje, jmenuje se Imperiální způsob života a vyšla v nakladatelství Neklid. Jde o koncept dvou německých myslitelů, kteří říkají, že bychom se na tuhle otázku měli dívat tak, jestli jsou naše životy závislé na někom jiném. Ať už na systémové či na individuální úrovni. Řešením může být třeba komunitou podporované zemědělství, které je sice individuální, ale zároveň vytváří nový udržitelný systém fungování a vytváří nové sítě vztahů. Nebo systém co-housingů a komunitních forem bydlení, to je totéž. Nebo zakládání družstev. Ostatně i vaše výzva Do práce na kole dělá totéž. Jde o snahu změnit individuální návyky lidí, ale i o systémové změny toho, jak vypadají města. To je také dobrý příklad. Nikdy by to nemělo zůstat jen u osobní volby, ten problém nejde individualizovat. Je nutné se organizovat a o změnu usilovat společně.