Velká lež: Co když chce žena v Íránu jezdit na kole?

Pocit svobody, který zažíváme při cyklistice, bere většina z nás jako automatický. Přesto i dnes jsou na této planetě místa, kde to zdaleka není tak snadné. Pokud jste žena.

V Íránu platí od roku 2016 fatva, která ženám zakazuje jezdit na veřejnosti na kole. Opatření bylo přijato obecně s nevolí a mnohé ženy jej porušují. Jak vysokou cenu za to platí, popsala anonymně íránská cyklistka magazínu CyclingTips. Přinášíme vám její příběh.

Když jsem byla malá, koupil mi táta červené kolo. Trpělivě za mnou běhal a držel mě za sedlo tak dlouho, dokud jsem nebyla schopna udržet sama rovnováhu. Pak už mě nedržel, ale stále mě k ježdění na kole povzbuzoval a podporoval.  

Vyrostla jsem v zemi, kde pro ženy platí jiná pravidla, přesto mi táta nikdy nezakazoval dělat věci, co mě bavily. Někteří členové rodiny vyjadřovali kvůli mé liberální výchově obavy, on byl naopak hrdý na moje schopnosti. Sám se v mládí toužil stát sportovcem, chudoba mu ale nedala na výběr a on musel před sportem dát přednost práci. A přál si, abych já měla tu možnost.

Díky svobodě a bezpečí, ve kterém jsem vyrůstala, jsem měla pocit, že můžu dokázat cokoliv, projížděla jsem se s větrem ve vlasech a bylo mi jedno, že lidé na mě zírají. Dnes na ten pocit svobody a bezpečí můžu už jenom vzpomínat. Zatímco jsem vyrůstala, ztratila jsem obojí.

Postupem času začala i otcova podpora postupně slábnout, protože výzvy, kterým jsem kvůli svému genderu musela čelit, byly stále více a více přítomné. Nelíbilo se mu, když jsem si chtěla koupit závodní kolo. Měl o mě strach. Jenže já jsem chtěla závodit, a tak jsem si rok a půl schovávala peníze na obědy a autobus, a nakonec jsem si ho koupila.

Rodiče se přišli podívat na můj první závod. V Íránu jsou rodiče jediní diváci, kteří mají povoleno sledovat dráhové závody žen a já dodnes slyším, jak mě povzbuzovali pokaždé, když jsem jela kolem nich. Od té doby mě táta každý den vozil na trénink a jednou dokonce seděl při časovce s rozhodčím na motorce a fandil mi tak dlouho, dokud jsem si nedojela pro vítězství.

Jenže, když mi bylo 25 let, můj táta zemřel a mým poručníkem se stal děda. A ten si přál, abych si co nejrychleji našla manžela a okamžitě nechala cyklistiky, která ze mě podle jeho slov udělala ostudu rodiny. To ale nepřicházelo v úvahu. Bylo to kolo, které mi dávalo klid a pohodu, bez které jsem nechtěla žít. Začala jsem se ráno vytrácet z domu a z tajných projížděk jsem se vracela dřív, než se kdokoliv z rodiny vůbec probudil.

Během těch projížděk jsem tátu často viděla stát na konci silnice nebo vrcholu kopce. Dávala jsem všechno do toho, abych ho dojela, ale on tam nikdy nebyl. Místo toho jsem si s ním povídala do oblak. „Koukni se na mě, pořád bojuju. Pomoz mi a buď na mě pyšný,“ říkala jsem mu.

Íránské ženy v jejich boji za svobodu, který se znovu rozhořel po smrti Mahsy Amini, podporují veřejné osobnosti i lidé po celém světě. Fotka je z demonstrace ve Švédsku

Ulicemi Teheránu jsem jezdila zákazům navzdory. Většinou jsem trénovala někde na předměstích, kde byla nižší šance, že narazím na policii a dostanu se do problémů. A když se tak stalo, většinou jsem jim ujela. Ostatní cyklisté mi často říkali, že mám skvělou koordinaci pohybů. Vděčím za ni právě policejním autům a honičkám s nimi.

Párkrát mě ale chytili a zacházeli se mnou jako se zlodějem. Nacpali mě do auta, řvali na mě a v doprovodu několika policistek převezli na stanici. Jednou mi hodili kolo do příkopu a já bez něj odmítala odejít. Jenže jich bylo šest, a tak jsem se nakonec musela podvolit. Křičeli na mě a nadávali mi, strkali do mě a já vůbec nevěděla, co se mnou bude.

Na stanici si zapsali moje jméno, vzali mi otisky prsů a vyfotili si mě. Pořád křičeli, že porušuju zákon a musela jsem jim slíbit, že už nebudu. To, že jezdím na kole, vadilo společnosti stejně jako mému dědovi. Pokaždé, když mě policie chytila, dělala jsem si největší starost o to, co říct jemu.

Jednou když mě chytili, sebrali mi občanku a vrátili mi jí až za tři roky. Tehdy jsem se stala tou nejopovrhovanější ženou v naší rodině i čtvrti. Podle mého názoru jsem ale nedělala nic špatného. Pořád jezdím na kole. I když to není snadné.

Můj otec je mrtvý už více než deset let a už dlouho jsem ho neviděla ani na vrcholu kopce ani v žádném mém snu. Možná, že už na mě není pyšný. Možná se na mě zlobí, stejně jako všichni ostatní.

Na nějaký čas jsem to vzdala. Přestala jsem jezdit a moje rodina prohlásila, že jsem konečně dospělá. Jenže jsem brzo začala mít deprese a jediné, co mě dokázalo potěšit, bylo vrátit se do sedla. Myslím, že mým největším přáním a touhou je žít stejný život jako dívky v Evropě – jezdit každý den na kole, oblékat si, co se mi bude chtít bez obav z policie nebo pohledů druhých.  

Íránské dívky a ženy mají vlastní národní cyklistický tým, abychom světu ukázali, že se ženami ve sportu nemáme problém. Jenže je to velká lež. A nejde jen o cyklistiku, ženy nesmí tančit, zpívat nebo hrát na hudební nástroj. Proto si také nepřipadám šťastná a plná života. Spíš jako mrtvola. Kéž bych se mohla vrátit do dětství. Jen si tak jezdit beze strachu a obav. Cítit, jak mi vlají vlasy ve větru. Cítit se naživu a vědět, že někde tam nahoře je muž, který mě slyší a dokáže vyplnit moje sny…