Lesk a bída privatismu

Znáte ten vtip, jak se sejdou komunistka, Pirát a člen hnutí ANO na iDnes.tv, aby diskutovali o bydlení a elektroměrech? Ne? O nic nepřicházíte, příběh má smutnou pointu.

Kauza „komunistických experimentů“ s elektroměry dospěla do další fáze. Do internetového pořadu Rozstřel si pozvali pirátského radního pro bydlení Adama Zábranského, experta na trh s nemovitostmi Petra Stuchlíka z hnutí ANO a bývalou zastupitelku, předsedkyni pražské KSČM Martu Semelovou. Furiantský úvod, v němž Stuchlík komunistické političce předal do celofánu zabalený karafiát, předznamenal vyhrocenou debatu, kterou spíše než bezkrevný moderátor dirigoval právě zástupce hnutí ANO. Jeho konfrontační styl, mystifikace a neustálé připodobňování Pirátů ke komunistům opět poodkryly logiku současného politického boje a zároveň i vztah části české společnosti k soukromému vlastnictví (v nedávné době se ke zvláštní politické konstelaci naší současnosti trefně vyjádřil i Petr Bittner ve svém článku v Deníku Referendum).

Postsocialistický privatismus

Postsocialistický prostor prošel v posledních více než třiceti letech zásadními proměnami – v první řadě společensko-ekonomickými. Výsadní místo v rámci těchto proměn představuje proces privatizace. Kulturní konstelace, ve které je optimálním způsobem vztahu k materiálnímu světu soukromé vlastnictví, se nazývá privatismus. V tomto pojetí je veřejné vlastnictví všeobecně považováno za nefunkční a neproduktivní. Tato tendence samozřejmě nemá původ v zemích východní a střední Evropy, ale na Západě. Vznikla v šedesátých letech, v období vzniku prvních protoneoliberálních agend a oslabování sociálního státu ve prospěch volného trhu. Do postsocialistického světa ovšem privatismus vzhledem k určitému časovému zpoždění a tzv. big bang transformaci vletěl s daleko větší razancí. Sociální vědkyně Sonia Hirt dokonce tvrdí, že postsocialistická verze tohoto fenoménu je jako západní privatismus na steroidech.

Více než čtyřicetileté období razantního omezení osobního vlastnictví se po roce 1989 proměnilo v enormně silnou touhu postsocialistického člověka soukromě vlastnit téměř vše, co bylo dosud státem zadržováno. Výsledkem je, že většina postsocialistických zemí vykazuje z hlediska poměru mezi soukromým a veřejným vlastnictvím nemovitostí daleko větší nepoměr ve prospěch vlastnictví soukromého než většina zemí v západní, severní či jižní Evropě. Tento nepoměr pak logicky způsobuje strukturální problémy, které dominance volného trhu s bydlením není schopna vyřešit. Byty se staly dominantním spotřebním zbožím, což asymetrickou situaci v postsocialistických městech s malým množstvím obecních bytů jenom zhoršuje a zabraňuje systematičtějšímu řešení tohoto problému.

Všechno prý vyřeší výstavba

Soukromé vlastnictví nemovitosti se stalo dominantní modlou současnosti. Mantrou této strukturované víry je tvrzení, že krizi bydlení vyřeší především výstavba. Náznaky jiných řešení jsou podle lidí, jako jsou europoslanec Jiří Pospíšil či zastupitel Stuchlík, „komunistickými experimenty“. Logika celého problému s bydlením je ale ve skutečnosti vrstevnatější a perspektiva může být i opačná. Nebyla svým způsobem experimentem i kolektivní touha po kapitalistické utopii, kvůli níž bylo téměř zcela zprivatizováno to nejcennější, co československá společnost během 20. století vybudovala, totiž stovky tisíc bytů ve veřejném, podnikovém či družstevním vlastnictví? I když byla privatizace z počátku devadesátých let pravděpodobně finančně nezbytným krokem, v pozdějších letech měla města směřovat k větší vyváženosti struktury vlastnictví bytového fondu.

Mediální rozruch, který Jiří Pospíšil rozpoutal, snad z neznalosti problematiky bydlení a v nerozvážné touze po zlepšení preferencí TOP 09 před eurovolbami, je mementem postveřejného liknavého přístupu části našich politických elit k udržitelnému rozvoji města a proaktivní bytové politice. Pirátsky nezvládnuté vysvětlování nápadu s monitoringem odběru elektrické energie pak zafungovalo jako polibek smrti a potvrdilo hegemonii privatismu. Politická reprezentace zjevně není připravena komunikovat témata, která například v Německu vedou k volání po vyvlastnění bytů masových pronajímatelů.

Rozpor kapitalistické demokracie

Kdybychom diskutovali analyticky a respektovali široké názorové pole, nemuseli bychom pak jen nemístně nálepkovat politické i společenské protivníky a opakovat, že se nestaví a že proces stavebního povolení trvá nesnesitelně dlouhou dobu. I když je to zčásti pravda, jedná se jen o část problému – objevují se i další věcné otázky a faktory: Jaký byl v posledních letech v Praze poměr bytové a nebytové výstavby? Nepřehříváme si město sami tím, že upřednostňujeme nová pracovní místa před bydlením? Vedlo někde v posledních letech navýšení výstavby k zásadnímu snížení cen nemovitostí? Kdo zajistí, aby nové byty nebyly pouze pro ty nejbohatší, když víme, že zhruba 66 procent nových bytů je zaplaceno „na dřevo“, což znamená, že je pravděpodobně skupují skutečně ti nejmovitější lidé ve společnosti? Kolik domácností v bytové nouzi?

Ano, návrh Pirátů je nedomyšlený, ale vydává se zajímavým směrem. Jen těžko se ale věci pohnou, když první náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček neurčitě konstatuje, že prázdných bytů je pravděpodobně málo. Chceme se skutečně nechat uchlácholit tím, že si na míru využití nemovitostí posvítit nemůžeme?

I takové jsou důsledky privatismu. Urbanisté se pak, mají-li rozhodnout mezi ekonomickými subjekty a občanskou společností, staví na stranu investorů a velkých vlastníků. Tuto tendenci velmi trefně popisuje Samuel Stein ve své zbrusu nové knize Capital City (2019) jako rozpor kapitalistické demokracie (capitalist-democracy contradiction). V důsledku toho zůstávají poněkud v pozadí lidské příběhy i zájem o širší kontextualizaci dat, která při řešení bytové politiky potřebujeme znát. Ve veřejných diskusích pak žalostně chybí představení aktuálního vědění o kořenech i možných řešeních současné situace a především hlubší povědomí o tom, jak ke globální krizi přistupují napříč celou Evropou (Barcelona, východoněmecká města atd.). Jedině tak opadne mediální síla politiků typu Pospíšila či Stuchlíka a jejich výkřiků o „komunistickém fízláctví“, jež pouze zastírají složitost a závažnost problému.

Autorem textu je urbánní antropolog a člen Auto*Matu Michal Lehečka. Článek původně vyšel 16. 4. na A2larm.cz.

Foto: CherryX, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)